Interiéry

Celkově se mi film moc nelíbil. Něco pozitivního jsem si na něm samozřejmě také našla, ale rozhodně ho nemusím vidět podruhé. Jako plus hodnotím nový úhel Allenovského pohledu na film, který jsem od něj ještě nepoznala. Ovšem ne zcela zdařilý. Kdyby měl Allen více takovýchto filmů, nepatřil by mezi mé oblíbené režiséry. Film mi připadal prázdný. (13.06.2011)

Co se skrývá v našich vlastních interiérech? Woody Allen se rozhodl po většinu své filmové kariéry vypořádávat se s tématem osobního sebenaplnění a smrti s humorem a ironií. Tenhle přístup ho natolik proslavil, že vlastně i definoval jeho tvůrčí rukopis. Jakým překvapením je tedy pro mě to, že Interiéry jsou z té řádky jeho děl, které jsem měl možnost vidět patrně tím absolutně nejlepším. Chlad, strohost, samota a deprese, nádherná a dokonale úsporná kamera. Sakra Woody, proč ses nevydal raději tímhle směrem? 9/10 (26.01.2017)

První Allenův nekomediální film dopadl překvapivě dobře a zkušenost, kterou zde udělal, začal využívat i ve svých dalších projektech - ty pak byly většinou kombinací obou nyní již vyzkoušených poloh, tedy jak komediální, tak psychologicko-dramatické (ostatně tonto model Mistr částečně použil už ve svém předchozím filmu Annie Hallová). Interiéry - velmi komorní a subtilní snímek - jsou příjemným zpestřením v dosud poměrně monotématické Woodyho tvorbě. (11.08.2005)

Upraveno v říjnu 2020. Interiéry jsou estetickým a barevně zakomponovaným pamlskem. Klaun sice obrátil soustředěnou pozornost na Bergmana, ale vypořádal se s vlastní výzvou po svém. Bergman vycházel z niterné rozervanosti jedince, ze ztráty boha, existenciální rozepře, z extrémních životních zkušeností. Naproti tomu Interiéry spíše směrují na nároky vyšší střední třídy, úspěchy individualismu a s nimi spojené nenaplněnosti očekávání, citovou strohost a zároveň táhlé prostředí vzájemné soutěživosti, vyvolávající žárlivost a zášť. Ale přese všechny znaky vážné tváře jsou i v tomto filmu zcela patrné klaunovy nihilistické stopy a klokotavé jízlivosti. Po herecké stránce jde o vynikající dílo, byť jde někdy o afekt, vyvolávaný závistí a ublíženým pocitem zrady. Základním kamenem vzájemného napětí je Eva (pozoruhodná Geraldine Page, a jako mladší Penny Gaston), ctihodně důstojná matka tří dcer, neočekávaně na počátku stáří opuštěná manželem. Dekoratérka interiérů se bez zbytečného emočního vzrušení drží své představy o způsobu života vyšší střední třídy. Ale nedostatečná schopnost projevit city a vášně v kombinaci s nároky vzájemné vztahy štěpí, místo aby dospěly k upevnění. Životní prohra se stává strašidelnou úzkostí vlastního bytí. Nejzapšklejší postavou je Joey (zajímavá Mary Beth Hurt, jako malá holčička Missy Hope), prostřední dcera. Neschopnost naplnit rodinná očekávání a nároky se promítají do zloby a jízlivého uštknutí. Důležitou postavou je Renata (příjemná Diane Keaton, jako malá Kerry Duffy), nejstarší dcera. Zářný básnický úspěch je bolestivý nejen pro její mladší sestru. Nejvýraznější mužskou postavou filmu je Frederick (velmi zajímavý Richard Jordan), Renatin manžel, který se nedokáže přenést přes neúspěchy literárního soutěžení a poměřování s vlastní ženou. Zlost si vztekle vylévá své ponížení. Významnou postavou je Arthur (zajímavý E.G. Marshall, jako mladší Roger Morden), právník, otec tří dcer a manžel Evy. Spořádaný život bez emocí nedokáže uspokojit jeho vnitřní potřeby, a proto se rozhodne učinit přelomový životní krok. Živočišným elementem je Pearl (příjemná Maureen Stapleton), bezprostřední vdova v bezelstném pojímání života a nová Arthurova životní míza. Nejmladší dcerou je Flyn (zajímavá Kristin Griffith, a jako malá holka Nancy Collins), trochu lehkomyslná televizní herečka v mladickém opojení života. Poslední výraznější postavou je Mike (příjemný Sam Waterston), životní druh věčně se vším nespokojené Joey. Interiéry jsou funkčním úkrokem z Allenova dosavadního způsobu filmové tvorby. Dopad přirozeného prostředí americké soutěživosti a vyvstalé napětí z nenaplněného očekávání nároků vyšší střední třídy rozkládají nitra i vzájemné vztahy. Zajímavé klaunovo překvapení: (24.07.2011)

Vskutku záměrně bergmanovské pojetí bolestného soužití nudných vypruzenců, mrtvolně strnulých ve svých pózách, stejně, jako interiéry, v nichž pronášejí své neživé dialogy, až do obrození, jež přichází s postavou Pearl, která je sice opačným, jásavým typem plným života, ovšem tím nešťastným způsobem, který nedovolí opustit záporné hodnoty na stupnici mých sympatií, takže za mě po dvou hvězdách, za zprostředkované nahlédnutí do míst, kterých bych nechtěla být součástí... (17.09.2013)