Interiéry

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)

Zatím nejvážnější film, co jsem od Woodyho viděl. A musím říct, že se mu povedl. Interiors je opravdu silné drama o jedné rodině. Kromě této skutečnosti je spojuje ještě jedna věc - strach. Ze smrti, zapomenutí, že nejsou tak dobří, jak jim ostatní tvrdí… Různé formy strachu se prolínají všemi linkami příběhu a bylo to opravdu depresivní a zároveň působivé. Ani nevím, proč, ale filmu nemůžu dát plný počet, chyběla mi tam nějaká výraznější scéna, něco co by vyčnívalo. Herecky ovšem bezchybné, Diane opět válí. 80 %. (22.08.2012)

Intimní. Tiché. Naturalistické. Podzimní moře a pláž, větve opadaných stromů. Kamera citlivá k detailům, bez jakýchkoliv filtrů a snímání věcí bez hudebního doprovodu. Postavy koukající se z okna a dotýkající se okeních tabulí jako když se vy sami koukáte z okna a mimoděk se dotýkáte chladných desek skla. Hutné a naléhavé. První Allenův film, ve kterém sám nehraje a první film ve kterém úplně chybí humor. Pokud umí tenhle člověk napsat a natočit takovýhle příběh, tak je mi skoro líto že se vždy tak silně orientoval na humornou tvorbu. Takovýchhle filmů bych chtěl vidět více. Tohle je klasickej kvalitní evropskej art amerického režiséra. A Allen mimo jiné dokazuje, že má právo posmívat se desetkrát v každé své komedii umělcům a všem klišé o potřebě umělecké tvorby. Protože zatraceně dobře ví o co jde. (Renata, když si prohlíží nepovedené fotografie sestry:) "Chudák Joey. Má v sobě všechno trápení a úzkost umělce, ale žádný talent." Právě tohle je jedna z nejsmutnějších vět, které jsem kdy v jakém filmu slyšel. A mezi námi, Joey je pro mě hlavní postavou tohohle příběhu. (14.01.2008)

Celkově se mi film moc nelíbil. Něco pozitivního jsem si na něm samozřejmě také našla, ale rozhodně ho nemusím vidět podruhé. Jako plus hodnotím nový úhel Allenovského pohledu na film, který jsem od něj ještě nepoznala. Ovšem ne zcela zdařilý. Kdyby měl Allen více takovýchto filmů, nepatřil by mezi mé oblíbené režiséry. Film mi připadal prázdný. (13.06.2011)

Depresárna "ze života" nepřinášející žádné povzbuzení, žádné náznaky řešení, žádnou naději ani žádné filosofování kolem, jenže nevzbuzující ani takřka žádnou ematii, žádný zájem o postavy, žádné emoce, prostě nic. Interiéry pouze skoro dokumentárním způsobem ukazují, jak se někdy věci mezi lidmi mají, kam směřují jejich myšlenkové pochody a jak se chovají. Jindy i s těmito vlastnostmi některý film funguje (a někdy velice dobře), ovšem v případě Interiérů jsem nenašel žádný závažný důvod a hodnotu, proč se na film dívat, co vlastně má divákovi přinést. (30.06.2008)