Dillinger je mrtvý

"Vezměme třeba fakt, že bychom měli nosit plynovou masku. Nevyvolá v nás snad pocit úzkosti? Přijetí téhle nutnosti nevede k přijetí reality, nýbrž k přizpůsobení se, k potlačení individuality." Film, který nahlíží pod pomyslnou masku. Ferreriho projektorové orgie i Piccoliho noční kutilská show gradují v nekompromisním závěru, kdy mezi alegorií a svobodou stojí už jenom spoušť červeného revolveru s bílými puntíky. (04.10.2016)

V jednom aspektu netradiční Ferreri: maestro filmové metafory - v tom smyslu, že příběhy a postavy jeho filmů většinou fungují "pouze" jako ztělesnění metafory, pomocí níž Ferreri buduje analogii mezi světem filmovým a reálným - zde učinil krok navíc. V úvodní scéně totiž nechal metaforu, pro tento film zvolenou, přímo zaznít. Divák tak nemusí "pouze" ze sledovaných aktů postav sám vyextrahovat Ferrerim zvolenou metaforu (tedy princip, podle něhož se děj odvíjí a jenž nese nějaké poselství), ale může přemýšlet, nakolik odpovídá v úvodu vytčenému "programu". A zde se podle mě nabízejí dvě možnosti - buď konstatujeme, že u hlavního hrdiny vskutku došlo k radikálnímu odmítnutí odcizeného světa, k útěku před ním cestou rebelského gesta, nebo, což je zajímavější, naopak konstatujeme, že u něj právě došlo k úplnému splynutí onoho odcizeného obrazu s ním samým. Jestliže "vnější svět přechází do nitra člověka", bude se násilí (průmyslová a vojenská mašinérie, kde je zaměstnán) a romantický únik před dosavadním fádním životem na luxusní plachetnici (reklamní fantasma) atd. jevit právě jako zvnitřněné naplnění "kvalit" (post)industriální společnosti, k němuž se odhodlal konkrétní jedinec. (25.03.2015)

Tádydádydááá a to je konec, přátelé. Ano, ano, jen ten konec stál za to a bavil mě (cca posledních 10 minut). Hlavní postava pro mě neměla vůbec žádné charisma, sledovat její (vlastně jeho) počínání mi způsobilo částečné bezvědomí a barvení revolveru červenou barvou mě donutilo zamyslet se nad duševním zdravím, mým i tvůrcovým, pak by zřejmě následovalo kóma, ovšem to přišel ten již výše zmíněný konec a vysvobození.. (06.02.2020)

"...Silná metafora bývá sugestivní.... Odhaluje některé neformulované nevyjádřené krajní důsledky... Ztotožní-li se jedinec s vnějškem vnucenou existencí a najde-li v ní uspokojení, objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí..." . . . Tak pravil ústy svých postav režisér v úvodu filmu a líp se pointa tohoto (ne)příběhu snad ani nedala říct... ;-] . . . Tahle páně F. >metaforická< sonda do jednoho večera a noci muže, který prostě POTŘEBUJE (!) změnu je svým způsobem brilantním existenciálním >intelektuálním< psychothrillerem - záleží ovšem samozřejmě jen na divákově osobní schopnosti vnímat, co že to chtěl básník (ne)říct a co nechává jen na vlastním pohledu a nějaké životní (živoucí) zkušenosti každého z nás... Naprosto civilní kamera snímá realisticky několik hodin života nesourodého tria obývajícího jednu (zdá se že docela bohémskou) domácnost a i když doslova nevysvětluje jejich vzájemné vztahy, stačí že jen cosi naznačuje a vlastně tím i v diváku vyvolává velké napětí a klade nevyřčené otázky, které vyvrcholí bez odpovědi ve fatálním finále, kdy spolu se smrtí přichází úsvit, ráno, nový den, nový život, cesta do neznáma... Dillinger je sice už dávno mrtvý (;-) - někdo další ale musel zemřít, aby někdo jiný našel svobodu a uvolnil prostor své vlastní individualitě. Anebo mu už prostě z >toho všeho< jen tak nějak lidsky hráblo... Glauco to prostě MUSEL udělat! . . . Filmy M.F. nejsou pro každého, každopádně však tohle (samozřejmě ve své době a jejích problémech zasazené) podobenství o marnosti a radikálnímu úniku z ní si náročnější >uživatel oblohy< bezezbytku vychutná - a třeba pak ani nebude muset sám někoho zabít, že... ;-] - - - P.S. A A.G. byla opravdu nádherná... - - - - - (Poprvé viděno 30.12.2009 na dvd, komentář zde jako třetí - 30.12.2009) (30.12.2009)

Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil Fassbinderův Proč posedl amok pana R. a Hanekeho Sedmý kontinent . 70% (19.04.2020)