Monstrum

Tenhle TV film je takový jakoby celý polystyrenový, podobně jako ona socha hrající ve filmu. Přemítám, kde co bylo špatně, protože film byl nemastný, neslaný. A souhlasím s řadou zde píšících. Tvůrci jako by nevěděli co točí. Film o giganticky odporné soše? O Otakaru Švecovi? Film o lidech kolem sochy? Film z temných padesátých let? Od každého je tam totiž trochu a i když někomu může připadat, že to přeci vše tvoří jeden obraz doby, nepůsobí to tak. Je to tím, že každému z těch podobrazů byl dán širší prostor, ale pro nic za nic. Jsou to zejména vztahy, které nás z Letné odhánějí tu na Šumavu, tu na břeh letní Vltavy či do stínu sochařského ateliéru... Žádná z rolí zde vlastně není hlavní a i když se zdá, že ji má Novotný coby Švec, záhy z filmu mizí jako zmizel Švec sám než bys řekl švec. Byl to záměr tvůrců? Pozornost na sebe (možná nechtěně) strhávala Zuzana Stivínová a musím mu to přiznat byť jej moc nemusím i Kraus. Některé postavy (Čtvrtníček) byly úplně o ničem. A mně osobně ve filmu rušily i dobové záběry na probíhající stavbu. Já to nemám rád nikdy a nikde. Vždy je vidět, že je to tam vlepeno. Má to jinou barvu, jinou zrnitost, jinou kvalitu. Chápu, že to šetří prostředky - protože dobový záběr řekne více než pracně dělaný nový přizpůsobený původnímu a ne vždy se povede, ale to už si holt autoři musí říci zda mají koule na to točit velkofilm. Když nemám peňouze netočím historický film o největší tehdejší soše Evropy... Točím o osudu Švece (třeba) v rámci kterého se tam ten kus polystirenu mohl mihnout, nebo mohla pomoci ruka počítačového grafika... Po dokoukání jsem si řekl, že by skoro bylo lepší vidět pořádný dokument o ,,monstru'' než tento hraný TV film. Samozřejmě, nějakou vypovídající hodnotu to mělo. Koukat se na to dalo dobře. Ale zážitek z toho žádný extra nebyl. Tři údery kladívka do žulového bloku. * * * (02.06.2017)

Stojí za to vidět. Realistická freska nabízí novým generacím možnost velmi osobního seznámení se skutečnou tváří doby nedávno minulé. Naléhavou připomínku dobových emocí z díla křesá především kvalitně odvedené filmové řemeslo, zejména kamera a produkce, ta nechává povstat ve snímku Prahu takovou, jaká skutečně byla – její barvy, odlesky i bezchybně vystižené materiály jsou svědectvím krásné i těžké minulosti našeho osobitého domova. Herci nejsou vždy na svých místech, Stivínová je typickým miscastingem, neladí především hlasem – její příliš volný, nekultivovaný timbre a dikce nesmlouvavě prozrazuje pevné ukotvení v bojovném nihilismu 21. století, její fragrantní gesta přivádějí na plátno spíše lepší kurtizánu, která podstupuje občasné lekce sebeovládání, nikoli však dámu, která v pražských intelektuálních a uměleckých kruzích první republiky prožila celý svůj život, aby se potom zhroucena ze zásadního obratu společenské normy, jež se osudově odrazila i v životě vlastního manžela, dobrovolně odevzdala smrti. Tato osobní linka je jednou z nejvýraznějších chyb filmu, zatímco se mohla stát podnětným pozadím vystihujícím behaviorální proměnu společenského klimatu, utápí se v plytké, okatě nastavované vatě milostné avantýry s mladým Krausem, jehož neomalené herectví podrývá kvalitu díla dalším šrámem. S ním tvoří velký kontrast samozřejmě působící mistrovská dovednost Novotného a v okrajové roli i Táborského. Přes špatný scénář (resp. románovou předlohu), nesmyslně obrovské množství výplní nereálných milostných zápletek i nepokrytě hloupé či obsesivně vulgární dialogy pronášené zcela soudobým jazykem však film jako celek působí kompaktně a silně. Pro jeho mistrovskou schopnost znovuoživit ducha dávno neexistujícího domova se k němu jistě nejednou ráda vrátím. (29.08.2017)

Tak jako vždy u českého filmu byla myšlenka dobrá, ale zpracování ledabylé. Stalinův monstrózní pomník a osud jeho tvůrce Otakara Švece. No, dle příběhu i nejen jeho. Děj je rozkouskován na epizody z určitého období a jak je dnešní dobou zvykem, není opomenut razantní důraz na absurditu doby, čímž se stává svoji antikomunistickou propagandou dalším filmovým výkvětem. Bohužel. Stačí snímek porovnat s těmi vzniklými v 50. letech. Tehdy byl špatný kapitalismus, nyní komunismus. Dopomůže k tomu i využití dobových záběrů, které snad ani nikdo nezná. Důraz je také kladen na psychologii Otakara Švece a bohužel poněkud nešťastně. Vytváří to z něho poblázněného podivína zralého na psychiatrický dohled. Scénář je značně toporný postrádajíc smysluplnou dějovou linku. Snímek Tento televizní film je spíše ukázkou toho, jak se to dělat nemá. (22.11.2017)

Film, který by byl velice zajímavým a působivým dramatem v němž sebejistý autor je zničen svým vlastním dílem. Nebo politický thriller o tom, jak skupina umělců se dostala do křížku s politickým aparátem. Či melodrama o vztazích umělců na pozadí čistek 50. let a stavby jednoho uměleckého monstra. Takto samostatně mohlo být Monstrum opravdu kvalitním a krásným snímkem. Bohužel, snaží se být tím vším a bohužel kvalitativně klesá pomalu až k odpadu. Navíc technicky je snímek též na budu béčka, neboť střih má často problém navázat na další scénu či obsáhlé (některé) scény nemají dostatečný počet komparzistů. Jaký je výsledek? Unylé drama podle skutečné události, které je jen stínem možných kvalit, kterých mohlo dosáhnout. 50% (29.05.2017)

Monstrum se nějak nedokáže rozhodnout, jestli být groteskou o absurditě doby, osobním portrétem, nebo po vzoru Protektora úvahou o kompromitaci obyčejného normála, který není ani hrdina, ani kolaborant, ale režimní mlýnek z něj nadělá fašírku tak jako tak. Ono je to nakonec jedno, jelikož všechny tři roviny jsou prosté jakéhokoli hlubšího obsahu a postavené na schematické expozici. Vše potenciálně zajímavé, ať už samotná soutěž, tvůrčí proces, kritéria pro výběr, schvalování pomníku, výroba, zásahy shora nebo politické konflikty, se odehrává mimo záběr, a tak místo abychom byli přímo svědky dění a viděli, proč a jak a jestli vůbec se na aktérech podepisuje, dočkáme se maximálně pravidelného schůzování postav, které si mechanicky sdělí, co se zas kde posralo, odhrkají nějaké ty nejznámější události a pak z nějakého důvodu deprimovaně odbloumají ze scény. O době nebo širších souvislostech film neříká vůbec nic, natož o protagonistovi, jehož politické názory bůhvíproč nechává nedotčené a nahrazuje je klišovitým strháváním dokumentů ze zdi. Paradoxně jediným poutavým je prostříhaný bolševický týdeník, jímž si produkce evidentně záplatovala nepostačující zdroje, ale který absolutně neodpovídá neinvnenčnímu pojetí filmu, a tudíž než aby pomáhal dovytvářet nějaký experimentálnější celek, neuvěřitelně z něj trčí. Bolestně televizní i na televizi – ve výsledku není Monstrum o moc životnější než ta pověstná fronta na maso. (29.05.2017)