Jejich nejlepší hodina a půl

Je ťažké napísať o tomto snímku komentár, možno aj preto, že je to ťažká snímka. Navyše z Veľkej Británie a to dá naozaj zabrať. Herci dobrí, ale žiadna extra sláva (okrem bohyne Gemmy Arterton), rovnako tak ich podané herecké výkony. Príbeh síce celkom kvalita, ale o dialógoch by sa už dalo polemizovať. Hudba ušla ale taká tá nemastná neslaná. Ja som sa miestami nudil, miestami sa mi to naozaj páčilo, sem tam boli hluché miesta. Ono by sa dalo povedať, že to nieje snímka pre všetkých, musíte mať naozaj tento štýl filmu radi, inak to pre vás ani nič moc nebude. Takže presne takej skupine ľudí by som to doporučil. Dej celkom odsýpa, ale čo na tom keď finále snímky je už vopred jasné. Ja som od toho až tak nečakal a to bolo podstatné, že moje očakávania boli v podstatne naplnené a nedostavilo sa ani nijaké potešujúce prekvapenie. Je to taká tá skoro priemerná záležitosť. (21.12.2019)

Že letos uvidím dva filmy o Dunkerku, to by mě teda ani ve snu nenapadlo ;). Po rozpačitějším úvodu se rozjede zajímavý vhled do zákulisí příprav propagandistických snímků, který podporují dobře zvolení herci (Claflinovi sekne dokonce i knírek, Nighy je hvězdou vždy a všude bez ohledu na velikost jeho role), výprava a hudba. A protože za hudebním doprovodem nestojí nikdo jiný než Rachel Portman, dojde v závěru i na dojetí. Jedno z nejmilejších překvapení KVIFF 2017. (07.07.2017)

52 MFF KV. Největší klad tohoto filmu je atmosféra. Perfektně vykreslená atmosféra válečného Londýna, kdy jedna normální žena dostane práci scenáristky na válečném filmu. Tato i ostatní postavy jsou sympatické a dobře (nic výjimečného, ale ani hrozného) zahrané, nad všemi ale převažuje Bill Nighy jako herec Hillard. Film se zezačátku trochu neposouvá, ale po zisku práce hlavní hrdinky se zde objeví koncept "film o tvorbě filmu" a vše se rozjíždí. Tento koncept je ale sám o sobě zajímavý - sledovat skupinu scénáristů, jak píšou scénář k filmu, který ale musí stále přepisovat, protože jim do toho pořád někdo kecá. Takže, z mé návštěvy festivalu v KV, kde jsem za den shlédnul tři filmy, určitě nejlepší a pokud tam ještě hodláte jet, vřele doporučuji. 90% (05.07.2017)

Začínala před devatenácti lety s rodinným filmem, aby o dva roky později podle manifestu Dogma 95 bavila s Italštinou pro začátečníky. Hlavní myšlenky manifestu náležitě prodala, ovšem při přechodu z dánské půdy to začalo v případě režisérky Lone Scherfig drhnout a trestuhodně klouzat po povrchu (Škola života). Jeden den byl zase trošku kalkul, ale svůj účel splnil (emoce, energie). Tenhle kousek o filmařích má sice slušnou atmosféru, ale sráží ho roztěkanost a schematičnost. Samotný příběh pro mě nebyl z nejatraktivnějších, široké spektrum emocí se nedostavilo, víc bych navíc popohnal střihače. Za mě ve výsledku film, na který nebudu vzpomínat tak, jak bych původně doufal. Ovšem Bill Nighy si zase jednou užívá svou roli. (03.08.2017)

Takovéto filmy jsou příjemný odpočinek od depresivních artových. Tento je fajn starosvětská podívaná, které se dnes už příliš netočí.Obrazy válečného zmaru v sobě ale nenesou žádnou tíhu, slouží spíše jako atraktivní kulisa k břitké konverzační kanonádě suchého britského humoru. Film je taková směs komedie, dramatu i romance. Příjemná nostalgická a výpravné dobová podívaná. Hraje zde hodně slavných britských herců. Film si zábavně pohrává s motivem ženské emancipace. Jejich nejlepší hodina a půl je ovšem klasická ansámblová komedie, která nestojí na příběhu tří čtyř charakterů. Výraznou úlohu tu má dobrých deset postav. Je to příběh lidí, kteří filmem žijí a kteří jsou ochotni pro co nejlepší výsledek ze sebe vymáčknout to nejlepší. Jak se filmu poměrně úspěšně daří vyhnout sentimentalitě, tak jsou všechny ony veselé historky z natáčení prošpikované nenápadným patosem, oslavujícím film jako magické médium, jehož síla se přenáší na diváky nejen v dobách válečných. (10.04.2020)