Súkromné životy

Z nemnoha celovečerních filmů Dušana Hanáka jsou zejména poslední dva vynikajícím zážitkem. Zde v Súkromných životech opakovaně spolupracuje s Magdou Vášáryovou po Tiché radosti. Hereckou partnerkou Vášáryové je Šulcová a jejich společným osudem Helšus. Sestry jsou každá jiná, starší se právě vyrovnává s tím, že už nikdy nebude mít další děti, a ta mladší se stává matkou poprvé. Ta starší pěčuje o jiné, ta mladší je herečkou. Jejich matka jim jasně dává najevo, kterou z nich považuje za slabší. Obě navzdory svým profesím a rolím ve společnosti žijí velmi obyčejný život, na jakýkoli přepych není kde brát... zvlášť, když jejich muž odmítá psát prorežimní objednávky. Hutný civilní film o generaci, která mohla mít všechno. (31.10.2021)

Jako všechny Hanákovy filmy, i tento otevírá čas a prostor současné době, reálnímu životnímu dramatu. Nenabízí jednooký pohled na to, co předkládá před diváka. Není to pohled klíčovou dírkou, poskytuje výhled hned z několika oken. Tři životy zpleteny do jednoho vrkoče příběhu. V Hanákových filmech nic není jednoduché, nic není "jen tak". Divák není vtažen do příběhu, aby se musel rozhodnout, kdo je dobrý a kdo zlý. Ukazuje různou sílu osobností a nastěhuje se do mysli. Hluboce a živě. Až tak, že po vzhlédnutí filmu jsem si chtěla sednout do tichého tmavého koutku, popovídat si sama se sebou a znovu se najít. (16.08.2014)

Magda v převážně negativní roli (to jsem ještě neviděl! - ale sympatické je, že i jí lze chápat...). Šulcové sametový smutek. Krátké scény s pointou, skvěle prokomponovaný scénář – obrazové narážky na druhé významy replik, civilnost, přesnost. Ztvárnění porevoluční šedi - i v obrazu, výběru lokací... Celkově redukcionismus – Hanák od Růžových snů stále kontemplativnější. Zde dvě roviny příběhu – ženy / tvorba – „súkromné“ osamění / apartní svět umění – klamavá odposlouchaná literatura a herectví. Je to i v hudbě (modalita/jazz). A naopak: hudební zacházení s filmovými motivy – nakousnutá houska, jojo – vrací se v různých kontextech… A pak odkazy na nedávnou minulost – to mi trochu zestárlo – cenzura – dnes je jiná doba – cenzura penězi. Hanák si asi zažil své, že to musel ještě glosovat. Dnes už kotelny neživí intelektuály – obstarávají je firmy. Jediná scéna, které jsem nevěřil - "bujará" párty a telefon o Helšusovi.. Ale zářezy: „Bojím se, že už nebudu schopný psát…“ „Tak nepiš – kdo ti slíbil, že budeš spisovatel?“ – poslední Hanákův hraný film. (16.03.2012)

Súkromné životy režiséra Dušana Hanáka z roku 1990 tak trochu pripomínajú voľné pokračovanie jeho nie veľmi dobrého, o päť rokov staršieho filmu Tichá radosť. Aj keď s ním - až na primárne zameranie sa na ženské postavy - nemajú nič spoločné. Nehovoriac o tom, že v tomto prípade ide o dielo kvalitatívne o čosi lepšie. Príbeh o dvoch nevlastných sestrách (Jana Šulcová a Magda Vášáryová) je psychologickou sondou nielen do ženského a súrodeneckého sveta, ale do sveta vzťahov vo všeobecnosti, keďže režisér Hanák v snímke pracuje s viacerými postavami, snažiac sa komplexne zachytiť neraz komplikované vzťahy medzi nimi. A dá sa povedať, že celkom úspešne, keďže postavy predstavujú najvýraznejší prvok, aký možno v tomto filme nájsť. Dielo "ťahá" najmä dominantná, takmer bez emócií hrajúca Jana Šulcová, veľmi zaujímavý je v role novinára-spisovateľa aj Václav Helšus. Vo vedľajších úlohách sa objavuje viacero známych hereckých tvárí. Príbehu ako takému by neuškodilo, ak by bol o trochu dynamickejší a výraznejší, ale svoj účel v podstate spĺňa, dobre pracujúc s rovinou psychológie. Snímka zároveň dokáže zaujať svojou autentickou výpravou, ktorá reflektuje atmosféru a reálie končiacich sa osemdesiatych rokov v Československu a blížiaci sa pád komunistického režimu (v scéne zo strechy napríklad za Václavom Helšusom a Stanom Dančiakom stále vidieť nápis "Proletári všetkých krajín, spojte sa!"). Súkromné životy nie sú filmom, o ktorom by sa dalo hovoriť ako o excelentnom. Ide však o pozerateľnú drámu s prvkami psychológie, dosahujúcu priemerných kvalít, ktorou si režisér Dušan Hanák do istej miery napráva reputáciu po Tichej radosti. (23.07.2024)

Hanák v niektorých aspektoch uspel, v iných nie. Keď už sa tu porovnáva s Bergmanom, tak v tom pokračujme. Hanákovi sa podarilo zachytiť útrapy strednej generácie myslím celkom vierohodne a tomu zodpovedajú aj fajn napísané postavy. Horšie sú už napísané dialógy, ktoré častokrát s autenticitou života nemajú spoločné zase nič. Na otázku sestry, že čo to bude, tá druhá s vážnosťou odpovedá, že chlapec....tí sú úprimnejší....Helšus vstupujúci do jazera v šatách, uf...a tak podobne. Rodičia neprejavujú žiadnu radosť z narodenia dieťaťa, všetci vo filme sú permanentne v ťažkej depresii. Čo je ale najväčšia škoda, tak to je Helšusova postava a jej "neaktivita." Je to proste idiot na pohľadanie a niet dôvodu s jeho vnútornými démonmi súcitiť. Práve preto, že svoje životné sklamanie prenáša aj na ostatných a spôsobuje im ešte väčšie problémy. Hanák nakrútil ťažkopádny film, ale dokázal niekedy úspešne rozprávať obrazom. Keď sme v jednej scéne akoby mimochodom svedkami troch postáv rozdielnej vekovej kategórie v mizanscéne, vydá to viac, ako ďalší kvázi trefný životný bonmot. (11.05.2016)