Manželství Marie Braunové

Můj čtvrtý Fassbinder (po Strach jíst duše, Proč posedl amok pana R. a Querelle; na přesnou chronologii už si však nevzpomenu, řazeno tedy od nejhlubšího zážitku k těm "méně hodnotným" (v obrovských uvozovkách)), a opět - kdybychom byli na divadle (a nejsme nakonec?) - standing ovation; nevím, jak to ten chlap dělá, že mě vždy dostane do kolen. Zde: čerstvě poválečné zkušenosti Německa by se nemohlo dostat hodnověrnějšího výrazu, takhle nějak to tam tehdy muselo vypadat! Hlavně však: Marie Braunová je výborně napsaná a výborně zahraná postava. Dáma, kterou okolnosti donutily (ale možná taky ne?, možná apel k přehodnocení všech hodnot byl výkřikem odněkud z hloubi její duše?) býti vrcholně emancipovanou, zároveň však stále v područí, a to v područí svého partnerského ideálu. Žena, která se musela (?) státi rozežranou, chtivou, jdoucí přes mrtvoly, stále však svým zvláštním způsobem zůstala sloužící, obětující sebe samu. Právě tahle komplikovanost, potažmo komplexnost, etická nerozlišitelnost (jaký to byl z hlediska mravnostního život?) na mě asi zapůsobila nejsilněji. Pokud bych měl jmenovat film, u kterého by mě zajímalo, jak ho čtou feministické kritičky/feminističtí kritici, byl by to tento. 85% (27.04.2021)

Z tvorby režiséra Fassbindera zaznamenala najväčší medzinárodný úspech najefektnejšia kritika nemeckého „hospodárskeho zázraku“ z 50. rokov 20. storočia, ktorá je zároveň aj dramatickým a jemným portrétom neskrotnej ženy. ___ Mária Braunová (Hanna Schygullová) prežíva vo vojnovom Berlíne, kým jej manžel Hermann (Klaus Löwitsch) bojuje na východnom fronte. Po návrate domov sa dostane do väzenia za vraždu amerického vojaka čiernej pleti, ktorý sa spriatelil s jeho ženou. Mária si začne s priemyselníkom Karlom Oswaldom (Ivan Desny) a dostane sa k moci aj bohatstvu. ___ Film Die Ehe der Maria Braun je prvý z Fassbinderovej trilógie o ženách [Lola (1981), Die Sehnsucht der Veronika Voss (1982)], ktoré sa snažia prežiť v krutých podmienkach povojnového Nemecka. Predstavuje vydarenú zmes prvkov klasickej hollywoodskej melodrámy a súčasných sociálno-politických tém; príbeh, začínajúci sa v roku 1943, je zároveň plný skvelo nakrútených komických a sitkomových epizód. Film sa vyznačuje efektnou kamerou, ktorá hrdinku sleduje dlhými kruhovými pohybmi. Schygullová podala vo svojom 13. filme s Fassbinderom jeden zo svojich najlepších výkonov. 80% (05.07.2010)

Pôvodne som mal pozerať niečo s Fassbenderom, ale nakoniec som sa rozhodol stretnúť sa prvý-krát s FASSBINDEROM, a k tomu zhliadnuť jeho svetoznáme uznávané dielo=Manželstvo Márie Braunovej, s naprosto fascinujúcou Hannou Schygullou, a tak sa dá na záver zhrnúť, že:„Vlk ostal sýty aj ovca celá” . Tento, takmer 40 rokov starý snímok poznám zo svojej zaujímavej filmovej knižky, viac ako tri letá mám informácie o tom, o čom je, ale až teraz som sa konečne odvážil vidieť ho vo svojej celučičkej kráse, s jedným brilantným hereckým výkonom, na aký sa len tak určite nikdy nezabúda... _ Pozoroval som mimoriadne pôvabnú, c-y-n-i-c-k-ú a atraktívnu ženu v stredných rokoch, ktorá bola oddaná sa vypracovať kariérne aj cez postel svojho šéfa, de-facto, všetci muži v jej objatí vyšli asi tak na „psí tridsiatok” , za prvého Hermanna sa vydala počas bombardovania, s druhým černochom Billom nebude mať príliš dlhého trvania-milenecká láska, lebo “navrátilec” sa vracia zrovna domov v momente, keď sa to nehodí, a v amoku ho O-N-A zabije, z tretieho Karla Oswalda si robí iba dobrý deň, a so štvrtým Willim Klenzeom len špásuje... Má dokonalý prehľad o tom, ako sa chová, čo si môže i nemôže dovoliť, ale viacej prevláda to, že si robí, čo sa jej zachce, no situáciu, ktorá sa na záver totálne vyhrotí, nepredvídala, aj keď asi zrejme mala ? Možno také zadosťučinenie, ktoré som jej v skutočnosti neprial, i keď si o to viac-menej koledovala, že tak skončí... ? _ R.W.F. dám ešte do budúcna šancu+pochválim perfektnú kameru Miša Ballhausa. (09.09.2018)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Truffaut: „Tímto filmem vystoupil Fassbinder ze své věže ze slonoviny“ (nepřijde mi, že by v ní kdy byl…). Je to koncert pro Schygullu – je zde ve vynikající formě a dává poněkud upovídanému celku švih. Celý film je melodramaticky pokleslý, herci jsou často nechaní velmi špatně hrát (výjimkou je génius Schygulla) – podle všeho je to Fassbinderovou technikou natáčení – bral první záběry. Filmu to ve výsledku neškodí – je to prostě JINÁ kinematografie. Skvělá je (opět) hudba – Peer Raben – tedy pokud nejde jen o citace dobových šlágrů – zní to jak drcené sklo… Zatraceně silné, skvěle natočené a promyšlené je i celé finále. Fassbinder v Die Ehe… často používá montáž dvou zvukových pásem (Adenauerův projev kontra rodinná hádka), kterou dovedl k dokonalosti v Třetí generaci. (04.02.2011)