Manželství Marie Braunové

Víc artové než psychologické nebo realistické, ale rozhodně jsem valil bulvy na to, co všechno se Marfuška v rámci emancipace i oddanosti své velké lásce přiučila, jaká kolečka jí v hlavě chrastila a přeskakovala, i jak estekrásňácky svůj film Fassbinder nasnímal. Jen jsem se u toho vcelku často nudil (2 hodiny jsou fakt moc) a tak nějak si říkám, že to celé mělo být buď o stupeň absurdnější, nebo naopak o stupeň ukotvenější v reálném světě. Jeden z těch filmů, které na poprvé nemáte šanci plně vstřebat, ale ke kterým se podruhé asi nikdy nedokopete. (01.07.2017)

Keď som bol fascinovaný dvoma menej známymi Fassbinderovými filmami, tak čo potom očakávať od niektorého z jeho slávnejších diel. Očakávania nesklamali, Schygulla po výkone v Marthe opäť predviedla do puntíku presne to, čo od nej workoholik Rainer vyžadoval. Film je orámovaný dvoma geniálnymi sekvenciami, ktoré vystihujú cynizmus doby a na jeho konci sa možno opýtate samých seba, či víťazstvo na MS v Berne bol skutočne ten zlomový moment, kedy sa Nemecko dalo dokopy po druhej svetovej vojne. Ale kde niečo začína, tam niečo končí. Maria je obeťou druhej svetovej vojny, ako aj typickou silnou ženskou postavou s tajomstvami, túžbami a motiváciami, ktorých morálne zaradenie nie je vzhľadom na okolnosti vôbec jednoduché. Táto ambivalentnosť je presne to, čo musí mať rád každý inteligentný divák a v spojitosti s výraznou Fassbinderovou filmovou rečou (napr. snímanie tvárí cez členené okná) ho tak čaká silný filmový zážitok bez hluchých miest. (19.04.2013)

Maria (Hanna Schygulla) a Hermann Braun (Klaus Löwitsch) byli za druhé světové války oddáni. Strávili spolu půl dne a jednu noc. Potom musel Hermann zpět na východní frontu. 1945, již v míru: Hermann je nezvěstný. Nikdo kromě Marie nevěří, že je ještě naživu. Shánějíc nezbytné potraviny na černém trhu, nosívá Maria při sobě Hermannův obrázek, doufajíc v to, že jí domů se vracející vojáci budou moci podat zprávy. Nakonec se však seznamuje s černochem Billem (Greg Eagles) a otěhotní... Fassbinder v naprosto vrcholné formě vypráví o poválečném Německu, nezanedbávaje ani svoji obvyklou geniální postavokresbu. (09.06.2005)

Dokonale napsaný příběh hrají skvělí herci pod vedením velice invenčního režiséra. Několikavrstevnatý film nabízí několik romatických dramat, k tomu se nebojí si přidat i nějaké to drama existenciální a návdavkem se bez skrupulí pouští do velice zdařilé kritiky hospodàřského zázraku poválečného Německa. Němci jsou jeden z mála národů, kteří sami sobě umí nastavit zrcadlo, byť by to, co v něm uvidí, bylo sebekrutější. A Fasbinder v tomto snímku dokáže být krutý ažaž. Krutost se zde mísí s jemností a noblesou. Opět neskutečný filmový zážitek. (03.01.2020)

Truffaut: „Tímto filmem vystoupil Fassbinder ze své věže ze slonoviny“ (nepřijde mi, že by v ní kdy byl…). Je to koncert pro Schygullu – je zde ve vynikající formě a dává poněkud upovídanému celku švih. Celý film je melodramaticky pokleslý, herci jsou často nechaní velmi špatně hrát (výjimkou je génius Schygulla) – podle všeho je to Fassbinderovou technikou natáčení – bral první záběry. Filmu to ve výsledku neškodí – je to prostě JINÁ kinematografie. Skvělá je (opět) hudba – Peer Raben – tedy pokud nejde jen o citace dobových šlágrů – zní to jak drcené sklo… Zatraceně silné, skvěle natočené a promyšlené je i celé finále. Fassbinder v Die Ehe… často používá montáž dvou zvukových pásem (Adenauerův projev kontra rodinná hádka), kterou dovedl k dokonalosti v Třetí generaci. (04.02.2011)