Werckmeisterovy harmonie

Tedy, pokud je toto nejstravitelnější Tarrův počin, tak si budu příště hodně rozmýšlet, jestli mu dát další šanci. Strašně těžce se mi hodnotí, protože jsem se do snímku nedokázal pořádně vložit za celou jeho délku, či možná právě kvůli té délce a rozvláčnosti. Na druhou stranu ty působivější scény na mě opravdu zabíraly a silně. Myslím hned tu první hospodskou, setkání s velrybou, nemocnici, další setkání s velrybou. V těch momentech jsem si říkal, že něco tak silného jsem již dlouho neviděl. Ovšem mezi nimi pro mne byla jen a pouze tma. Chvilkama nadšen, ovšem většinu jsem trpěl. (20.03.2012)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)

"Emoce hluboko zaryté v nás pronikají všemi a spojují nás. Unikly totiž tíze temnoty. A tohle zdaleka není konec." _________ Zde není opět nad ničím polemizovat, protože snímek 'Werckmeisterovy harmonie' je dalším z mnoha úchvatným piedestalů maďarské kinematografie a milník tvorby baladika Bély Tarra. Již desetiminutový jednozáběrový úvod, v kterém vesnický listonoš, naivní filozof a ústřední postava János Valuska, učiní ze štamgastů neznámé knajpy Slunce, Zemi i Měsíc a ze zbylé kompanie opilců pohyblivé molekuly kosmu, je až teatrální inscenací vesmírných zákonitostí. Jaký to velkolepý nápad, nechat systematicky hrát planetární a hvězdné role ubohými mlčenlivými troskami zavinutých do ošuntělých kabátů své nicotné existence. Touto atypickou kombinací vzniká ten nejvíce podmanivý prolog v dějinách kinematografie - bez debat - a emblematicky tak předznamenává celkovou náturu snímku.... Tarr zde taky opět mistrovsky implementuje svou signifikantní melancholickou poetiku – leč neočekávejte klasický útěk hlavního hrdiny do světa iluzí, introspekcí a snů skrze hudbu před bezcitnou nemilosrdností reality, jako kdyby jste četli podprůměrný román z epochy romantismu. Děj je laicky řečeno o ničem, ale z hlediska strukturalismu jde o neskutečně komplexní zrcadlo o tom, že lidstvo je vůči prázdnotě vesmíru naprosto bezvýznamný a nicotný. Zároveň tomu dopomáhá i nedílná a přesto intelektuálně složitá metafora o disharmonii lidskosti - proto název 'Werckmeisterovy harmonie' - jelikož tato hudební teorie v podstatě zkoumá obměnu počtu oktáv a hudebních tónin a jaksi zastává tezi narušení stanoveného řádu rytmů. Snímek je tedy v podstatě jakousi arytmickou lucidní noční můrou, přesto tak lyricky a esteticky překrásnou, která symbolizuje nezhojené jizvy a existenciální stigmata na lidské společnosti. Děj taky disponuje aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již náboženských, sociálních či politických.... A přestože jsem neměl sebemenšího tucha na co se to vlastně dívám, nedokázal jsem od toho byť na sekundu odtrhnout oči - takže v nejbližší době určitě dám repete. Fenomenální a jen tak neodmyslitelný hudební doprovod Míhaly Viga emocionálně umocnil uhrančivou atmosféru, která doslova nahání husí kůži. Mistrovské zakončení trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka.... [VERDIKT: 9 velryb z 10] (24.04.2020)

Metafyzická náplń mě nějak minula, otisk metafyzična ve formální stránce mě však zasáhl velmi silně, tento snímek je tak precizně zkomponovaný, že se až tají dech. Každá scéna si tak uchovává zvláštní tajemství, nevšednost a dávají tušit mistrovskou ruku a mozek, který přesně věděl co chce, ačkoliv divák na tom bude asi přesně opačně. Velmi zajímavé je mixované dobové zasazení, které velmi obohacuje mizanscénu, jež je stejně jako střihová a kamerová práce velmi osobitá. A když se k podmanivým záběrům přidá v pár okamžicích naléhavě "žalující" hudba i z tohoto vysoce artificiálního celku jsou vykřesány nečekané emoce. Tedy na jednu stranu únavný, málo přístupný a tvrdohlavý film, který chvíli přeci jen vázne, na druhou čirá ukázka, že velcí autoři nevymřeli s nástupem postmoderny. (06.10.2010)

Samozřejmě, že chtěl Tarr stvořit atmosféru úmornosti zašedlého zimního městečka a bezvýchodnosti, ale to neznamená, že musel umořit diváka. Nebo možná znamená, každopádně jsem si většinu filmu hrál, když jsem tipoval zda následující situace bude taková a taková a jestli bude trvat tak dlouho jak si představuji... Po třiceti minutách jsem měl Bélu tak dokonale přečteného, že mi prognózy a další směřování příběhu vesměs vycházely, což mě rmoutilo převelice, protože jsem stále očekával nějaký zlom, zkrátka něco co by mě vytrhlo z letargie. Bylo mi šumák co se děje a na konci jsem dospěl ke stavu, kdy obrazy jen plynuly někam do neznámých sfér mého podvědomí, opouštěl jsem své pozemské tělo. Dosáhl jsem satori! A měl chuť uškrtit se na cívce s filmem... Jsem masochista, ale Satanské tango bych si v kině i tak dal líbit... (LFŠ 2008) ////////////// Po třech letech zhlédnuto podruhé. Těžko říct, zda je to již jistou obeznámeností s Tarrovým dílem nebo pohodlím domova (prostředí uherskohradišťské Reduty na zážitku nepřidalo, věřte mi) nebo prostě tím, že člověk s postupem času dospěje a na jisté věci nahlíží jinak. Každopádně, WH jsou tím filmem, kde se Tarr ukazuje jako dokonalý znalec duše společnosti a jako prorok jejího dalšího směřování. A čeho si vážím nejvíc, tak toho, že Tarr má evidentně smysl pro humor - velice sžíravý a nepříjemný, zato však nakažlivý. Važme si takových lidí, řeknou nám o nás víc, než sami tušíme. (27.07.2008)