Werckmeisterovy harmonie

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není. (20.07.2011)

Vyklopím to hned a z fleku: během snad posledních třiceti let mě tento film zaujal ze všech nejvíc. Už vstupní scéna je tak ohromující a ochromující, že nic podobného jsem dosud neviděl: János v hospodě roztáčí opilce do vesmírné harmonie... Od antiky (Pythagoras) se věřilo, že hudební harmonie odpovídají harmonii pohybu hvězd. Koncem 17. století byl podobného názoru Andreas Werckmeister, jehož nerovnoměrně temperované ladění (wohltemperiert) používal v raných dílech i J.S..Bach). Samozřejmě to ale tak (docela) pravda není, řady tónů a nebeská tělesa mají své zákony a své výjimky (které je potvrzují). Všechno by ale celkem šlo, kdyby se neobjevila zásadní disharmonie, Leviathan (viz Thomas Hobbes, který žil přibližně ve stejné době jako Werckmeister; původ Leviathana ale není řecký, je hebrejský, viz Kniha Jób a další). Proti pořádku se postavil chaos.... (24.03.2014)

Samozřejmě, že chtěl Tarr stvořit atmosféru úmornosti zašedlého zimního městečka a bezvýchodnosti, ale to neznamená, že musel umořit diváka. Nebo možná znamená, každopádně jsem si většinu filmu hrál, když jsem tipoval zda následující situace bude taková a taková a jestli bude trvat tak dlouho jak si představuji... Po třiceti minutách jsem měl Bélu tak dokonale přečteného, že mi prognózy a další směřování příběhu vesměs vycházely, což mě rmoutilo převelice, protože jsem stále očekával nějaký zlom, zkrátka něco co by mě vytrhlo z letargie. Bylo mi šumák co se děje a na konci jsem dospěl ke stavu, kdy obrazy jen plynuly někam do neznámých sfér mého podvědomí, opouštěl jsem své pozemské tělo. Dosáhl jsem satori! A měl chuť uškrtit se na cívce s filmem... Jsem masochista, ale Satanské tango bych si v kině i tak dal líbit... (LFŠ 2008) ////////////// Po třech letech zhlédnuto podruhé. Těžko říct, zda je to již jistou obeznámeností s Tarrovým dílem nebo pohodlím domova (prostředí uherskohradišťské Reduty na zážitku nepřidalo, věřte mi) nebo prostě tím, že člověk s postupem času dospěje a na jisté věci nahlíží jinak. Každopádně, WH jsou tím filmem, kde se Tarr ukazuje jako dokonalý znalec duše společnosti a jako prorok jejího dalšího směřování. A čeho si vážím nejvíc, tak toho, že Tarr má evidentně smysl pro humor - velice sžíravý a nepříjemný, zato však nakažlivý. Važme si takových lidí, řeknou nám o nás víc, než sami tušíme. (27.07.2008)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)