Werckmeisterovy harmonie

Samozřejmě, že chtěl Tarr stvořit atmosféru úmornosti zašedlého zimního městečka a bezvýchodnosti, ale to neznamená, že musel umořit diváka. Nebo možná znamená, každopádně jsem si většinu filmu hrál, když jsem tipoval zda následující situace bude taková a taková a jestli bude trvat tak dlouho jak si představuji... Po třiceti minutách jsem měl Bélu tak dokonale přečteného, že mi prognózy a další směřování příběhu vesměs vycházely, což mě rmoutilo převelice, protože jsem stále očekával nějaký zlom, zkrátka něco co by mě vytrhlo z letargie. Bylo mi šumák co se děje a na konci jsem dospěl ke stavu, kdy obrazy jen plynuly někam do neznámých sfér mého podvědomí, opouštěl jsem své pozemské tělo. Dosáhl jsem satori! A měl chuť uškrtit se na cívce s filmem... Jsem masochista, ale Satanské tango bych si v kině i tak dal líbit... (LFŠ 2008) ////////////// Po třech letech zhlédnuto podruhé. Těžko říct, zda je to již jistou obeznámeností s Tarrovým dílem nebo pohodlím domova (prostředí uherskohradišťské Reduty na zážitku nepřidalo, věřte mi) nebo prostě tím, že člověk s postupem času dospěje a na jisté věci nahlíží jinak. Každopádně, WH jsou tím filmem, kde se Tarr ukazuje jako dokonalý znalec duše společnosti a jako prorok jejího dalšího směřování. A čeho si vážím nejvíc, tak toho, že Tarr má evidentně smysl pro humor - velice sžíravý a nepříjemný, zato však nakažlivý. Važme si takových lidí, řeknou nám o nás víc, než sami tušíme. (27.07.2008)

Krasznahorkai je poet a Tarr maliar. Spolu tvoria silné a nezabudnuteľné filmy. Turinský kôn je o apokalypse. Werckmeisterové harmónie sú potom prelúdiom apokalypsy. Malé mestečko, odrezané od civilizácie, ukotvené niekde v 50 rokoch a neschopné sa z nich vymaniť, predstavuje pomalú deštrukciu hodnôt a pekného. Obrovská veľryba je atrakciou a zároveň pozorovateľom. Princ je ten puppet master v pozadí. Dlhé zábery Medvigyho kamery - hlavne tá v nemocnici - dokazujú pulzujúcu životnosť tohto diela. Lars Rudolph vo svojej úlohe nezabudnuteľný. Prostredie využité až na kosť. A Vígová hudba znova pohladí a rozosmutní. Film nie je pozitívny, ale je veľmi krásny. Zbiera sa tu túžba vypovedať o niečom väčšom čo nedokáže presiahnuť naše myslenie, čo nás nedokáže uspokojiť a jedinou úlohou tej túžby je doviesť nás do záhuby. Alegória na zbytočnosť človeka a na dôležitosť čistoty. Po Turínskom koňovi ďalší silný zážitok. (12.06.2015)

"Emoce hluboko zaryté v nás pronikají všemi a spojují nás. Unikly totiž tíze temnoty. A tohle zdaleka není konec." _________ Zde není opět nad ničím polemizovat, protože snímek 'Werckmeisterovy harmonie' je dalším z mnoha úchvatným piedestalů maďarské kinematografie a milník tvorby baladika Bély Tarra. Již desetiminutový jednozáběrový úvod, v kterém vesnický listonoš, naivní filozof a ústřední postava János Valuska, učiní ze štamgastů neznámé knajpy Slunce, Zemi i Měsíc a ze zbylé kompanie opilců pohyblivé molekuly kosmu, je až teatrální inscenací vesmírných zákonitostí. Jaký to velkolepý nápad, nechat systematicky hrát planetární a hvězdné role ubohými mlčenlivými troskami zavinutých do ošuntělých kabátů své nicotné existence. Touto atypickou kombinací vzniká ten nejvíce podmanivý prolog v dějinách kinematografie - bez debat - a emblematicky tak předznamenává celkovou náturu snímku.... Tarr zde taky opět mistrovsky implementuje svou signifikantní melancholickou poetiku – leč neočekávejte klasický útěk hlavního hrdiny do světa iluzí, introspekcí a snů skrze hudbu před bezcitnou nemilosrdností reality, jako kdyby jste četli podprůměrný román z epochy romantismu. Děj je laicky řečeno o ničem, ale z hlediska strukturalismu jde o neskutečně komplexní zrcadlo o tom, že lidstvo je vůči prázdnotě vesmíru naprosto bezvýznamný a nicotný. Zároveň tomu dopomáhá i nedílná a přesto intelektuálně složitá metafora o disharmonii lidskosti - proto název 'Werckmeisterovy harmonie' - jelikož tato hudební teorie v podstatě zkoumá obměnu počtu oktáv a hudebních tónin a jaksi zastává tezi narušení stanoveného řádu rytmů. Snímek je tedy v podstatě jakousi arytmickou lucidní noční můrou, přesto tak lyricky a esteticky překrásnou, která symbolizuje nezhojené jizvy a existenciální stigmata na lidské společnosti. Děj taky disponuje aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již náboženských, sociálních či politických.... A přestože jsem neměl sebemenšího tucha na co se to vlastně dívám, nedokázal jsem od toho byť na sekundu odtrhnout oči - takže v nejbližší době určitě dám repete. Fenomenální a jen tak neodmyslitelný hudební doprovod Míhaly Viga emocionálně umocnil uhrančivou atmosféru, která doslova nahání husí kůži. Mistrovské zakončení trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka.... [VERDIKT: 9 velryb z 10] (24.04.2020)

Film, který se pišní NÁDHERNOU počáteční scénou, který drtí diváky nepochopitelnými motivacemi jež ovládají obyvatele už zřejmě psychicky zdecimované komunity. Režisér mučí diváka prostředky na pokraji únosnosti, pokud na to divák zrovna "nemá", zřejmě celý snímek shlédnout nevydrží. Přiznám se, že jsem při sledování tohoto filmu "na to neměl" (náladu, energii, chuť vytrvat" - přesto jsem se dokoukal do konce a netroufám si to hodnotit ... něco v tom totiž přece jen je... je to spíš jako CHCÍPLÁ VELRYBA, svým způsobem fascinující, přesto "úděsné" (30.07.2008)

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)