Vážený občan

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film. (15.08.2017)

Kdyby se film netvářil až tak moc průměrně, tak by vlastně nebyl vůbec špatný. Průměrná filmařina tu totiž naráží na lidskou absurditu, ne nepodobnou té od Hrabala. Jen s tím rozdílem, že opravdová zábava přijde asi až po hodině filmu, u kterého se do té doby takřka unudíte k smrti, abyste zjistili, že s těmi místními Argentínci taky vlastně může být docela zábava. Každopádně uznávám, že postava akademika Daniela, který získal Nobelovu cenu a dnes trpí absolutní depresí z lidské prázdnosti, byla hodně dobře vymyšlená. On náraz fanouška a spisovatele občas může být pěkný průser... (23.12.2018)

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch. (04.10.2017)

Výborný námět se skvělým Martínezem se sice občas nevyvaruje klišé, jež přináší návraty do rodných končin po letech, ale dokáže je kompenzovat takovými perlami jako soutěž moderního umění nebo odvoz z letiště! :-). Polootevřený konec zážitek ještě umocnil. Rozhodně jeden ze tří nej počinů, co mi 52. KVIFF nabídl... (09.07.2017)

Na argentinských filmech se mi líbí, ze se sice odehrávají v navenek exotickém prostředí, ale ti lidi jsou dost podobní jako tady. Ta vesnice a ty klubovny, to všechno by mohlo byt klidně v nějakém chudším českém kraji, kam přijede po 40 letech slavný a úspěšný rodák z Prahé. To, jak tam rozbije Daniel během chvilky prakticky všechno, i to, jak v podstatě on nesnáší je a oni jeho, staré lásky i žárlivost… to všechno tu funguje dobře. Snad jen v první půlce ma film trochu horší dynamiku, ale da se to snést. (01.07.2023)