Jak vyrobit vraha

Člověk rok sedí a málem mu kvůli tomu uteče tahle nesmírně sugestivní záležitost! Nebudu si na nic hrát, bulel jsem u toho jak malá děvka. Na tu bezmoc při sledování nikdy nezapomenu, protože je téměř hmatatelná a až s nechutnou precizností popisuje fungování americké justice. Jakmile se v Americe stanete obviněným, nejde pouze o nešikovné šlápnutí do hovna, nýbrž o artistický placák do žumpy. Přesně v ten okamžik totiž přestává pravda existovat. Už na ní nezáleží. Jako lacinou šlapku si vás přehazuje obžaloba s obhajobou a vy se během celého přelíčení prakticky nedostanete ani ke slovu, protože o vás už dávno nejde. Na jedné straně předražení advokáti honící se za senzacemi a na té druhé tlustý upocený zmrd s čtyřposchoďovým ovarovým podbradkem, který z pozice Ježíše káže morálku a znechucení nad vaší ohavnou existencí, a přitom si po nocích pokrytecky honí svého malého šulínka nad fotkami desetiletých Japonek v kostýmech My Little Pony. Vaše budoucnost je v rukách lidí, pro které jste pouhá práce, představujete jenom další otravnou šichtu u soudu, kvůli které nemohou jít odpoledne na sklenku Merlotu a masáž varlat. A až se tam obě strany dostatečně vyzvrací, o vaší vině či nevině bude rozhodovat porota složená z instalatéra, uklízečky, trafikantky, bezdomovce, invalidy, otylé hospodyňky s hnisavým abscesem v podpaží, bezzubé kartářky, podomního pojišťováka, youtubera, nezaměstnaného, krávy a debila. Těchto dvanáct kokotů se na pár hodin izoluje od okolního světa a svými exaktními znalostmi z psychodiagnostiky, genového inženýrství a hematologie rozhodují o tom, zdali jste tu prostitutku v keři u dálnice pobodali opravdu vy, nebo jestli to náhodou nemohl být někdo jiný, když vy jste v době činu zcela prokazatelně o stovky kilometrů jinde vykrádali banku. Tady porotce Džon Dejvis je sice expert na pivní lístky, ale pro dnešek už toho má opravdu dost, takže hlasuje pro ‚vinen‘ a Kejtý Sančézová to vidí némlich stejně, hlavně aby už mohla běžet s kámoškou do mekáče na řízek. Takže porota se vrací a na základě těch samých spekulací, ve kterých se topila obhajoba s obžalobou, nad vámi vynáší ortel. Ten se v okamžiku vyřčení stává slovem Božím a novou, státem posvěcenou, nezávadnou pravdou, kterou nelze jen tak zpochybnit. Pokud se nová pravda náhodou liší od té původní, zcela ignorované, tak máte holt smůlu. Někteří aktéři si možná nad miskou tvarůžků řeknou ‚ups‘ a vy už si to doživotí prostě nějak odsedíte, vždyť zase o tolik nejde. Po dvou dekádách nepřetržitého soužití se zdegenerovanými psychopaty se začnou vaše nároky na štěstí snižovat a za ohromný životní úspěch považujete už to, když vás po třech letech papírování přemístí z věznice, kde vám na oběd srali do talíře, někam, kde se do nich jenom lehce čůrá. A nakonec v devadesáti chcípnete na udušení velkým černým ptákem. Bohužel se nejedná o žádnou fantasmagorickou utopii, ale o zcela běžnou každodenní praxi. Z případu Stevena Averyho mi bylo na blití a oceňuji, že se dokument přiklání na jeho stranu. Konečně to za celý jeho život někdo udělal. (23.01.2017) (méně) (více)