Popírání holocaustu

Po filmařské ani herecké stránce nic zajímavého nebo neobyčejného, ale atmosféru snímku dodává fakt, že je to zpracování skutečné historické události. Osobně mě velmi překvapilo, že zrovna ve Velké Británii můžou být nějací občané, kteří považují navzdory historii vlastní země Hitlerovy názory za skvělé. (25.12.2016)

Holokaust proste bol. Nariadil ho Hitler, a medzi inými, tým pripravil o život aj 6 miliónov Židov. To sú historické fakty, nespochybniteľné vo všetkých bodoch. Ľudia čo to popierajú sú buď klamári, alebo idioti. A v tom je ten problém; sám som s touto témou zabil hodne dosť času a viem, že aj niektorí idioti majú presvedčivejšie argumenty ako filmový David Irving. To zaprvé. Zadruhé, keď máš slabého oponenta, mal by si byť na koni. V Denial sa nedeje ani jedno. Vlastne je to celé paradox, nakoľko scenáristi vytvorili zrúdu, ktorá je hlúpa a bez vecných argumentov (čo vytvára dojem tendenčnosti), a proti nej postavili celú partiu právnikov, čo má dve hodiny strach (!), aby mu to vôbec natreli. Toto mohlo (malo) byť diel pamätné, gradujúce, napínavé, pri ktorom by sa človek zamyslel, a hlavne dôležité. Nie je. Premárnený potenciál, vietor do plachiet všetkým popieračom. Slabučký nadpriemer, kde ma vyslovene bavila asi len titulková scéna. (23.05.2017)

"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn (viz i některé "tematické" diskuze zde na csfd). Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. (04.05.2017)

Pragmatismus postavený nad emoce. Akt sebezapření podvolující se strategii. Klasicky podané soudní drama s atraktivním předmětem sporu a dvěma pro mě podstatnými myšlenkami. Že ke svobodě slova nedílně patří i odpovědnost za to, co řeknete a že plameny překrucovačů a podfukářů, kterým společnost s chybějícím kritickým myšlením neumí čelit, nejlépe zadusíte přiškrcením kyslíku publicity. Prosazovat obě myšlenky, které spolu úzce souvisí, je však v současné době velmi složité.. Trošku mrzí, že se mezi výčtem atributů potřebných k soudní při (skvělí právníci, trpělivost) jaksi zapomnělo na peníze. Co si budeme nalhávat, s nimi lze dosáhnout vítězství (ne nutně spravedlnosti či pravdy) o něco snadněji.. (31.10.2019)

Mimořádně silné téma v soudním dramatu, který výstižně popisuje úskalí a slabá místa demokracie. A tím nemyslím jenom sám fakt, že vůbec může existovat osoba/dokonce samozvaný ,,historik", která tak nezpochybnitelný fakt, jako je holocaust, je schopna zpochybňovat, ale i to, že spravedlnost a v tomto případě i historickou pravdu, může získat a potvrdit jen ten, kdo disponuje vysoce nadstandardními finančními prostředky a může si dovolit dražšího a tudíž schopnějšího právníka. (03.02.2019)