Popírání holocaustu

Nechápu nízké hodnocení, jde o velice chytře napsané soudní drama, kde se můžete kochat skvěle vysoustruženou strategií a argumenty při soudním líčení, které je samo o sobě velmi absurdní, jak už to v angloamerickém systému chodí - že tu existují rádobyhistorici a falzifikátoři typu Irvinga (který je idolem i mezi těmi "intelektuálnějšími" českými nácky a jeho grafomanské odpadky vycházejí i u nás, ale nebudu těm nakladatelstvím dělat reklamu), je jedna věc, ale že je třeba před soudem dokazovat, že holocaust byl a voda je mokrá, to je už trochu moc. Timothy Spall se pro tuto roli hodí ještě víc než pro Červíčka - odpornější člověk než Irving v jeho podání je snad už jen Miloš Zeman. Kromě soudu je ve filmu i moc působivá scéna návštěvy opuštěné a zmrzlé Osvětimi, kde hlavní hrdinka šlape po zbytcích plynových komor a s hrůzou si uvědomuje, co se přesně zde před 50 lety dělo (zažil jsem ten pocit při mé navštěvě také). (02.04.2017)

Ač se tato historická rekonstrukce nedočkala mimořádných ovací, já se přikláním k menšině, která je s výsledkem spokojena. Pokud pominu samotnou návštěvu Osvětimi, která bez pochyby patří k nejsilnějším momentům filmu, tak tu máme vcelku velmi inteligentní drama s těžce charismatickým hereckým ansámblem. Démonický Timothy Spall a žena mých erotických snů Rachel Weisz. Ne že bychom nenašli tucty promakanějších soudních dramat, nicméně i zdejší justiční proces má vzhledem k tématu a zajímavé demagogii páně Davida Irvinga co nabídnout. Za mě zdařilý snímek s chytrými dialogy a několika silnými momenty. (19.05.2017)

Škoda, že tu všetko mimo súdnej siene bolo tak nudné, nezáživné a uspávajúce. Myslím, že táto téma by si zaslúžila omnoho lepšie spracovanie, hlavne keď uvážime, aký herecký výkvet sa tu zišiel, no skrátka... vzhľadom na tak vysokú koncentráciu mojich obľúbených hercov som čakal niečo ďaleko lepšie. Inak na Irvingovi je krásne vidno, ako sa na určitú tému možno pozerať dvojitou optikou, a to i vrátane niečoho tak faktograficky jasného a nespochybniteľného ako je holokaust. Priemer. 60/100 (30.07.2017)

„Reklamu na židy zas v telke dávajú …“ No jo, no. Jerevan Times, NáhorníKarabachwood ani Arménie today nejsou právě dvakrát sledovanými masmédii a Chačaturjan brothers inc. nehraje Dostihy a sázky na nejlukrativnějších světových trzích, a tak tu zase máme další pravidelnou dávku píár kňučení vlezlého minoritního etnika, které dalo světu akorát tak Fousatého strejce, lichvu, napětí na Blízkém východě, hypoteční krizi a Bena Stajlera, jaká se jim, chudákům, děla strašlivá příkoří. Děla, nepopírám, ale stejně tak třeba Arménům, Kambodžanům, Rwanďanům, Kurdům nebo dalším 27 miliónům obětí Druhé světové, kteří ale mají tak malý vliv nebo tolik pietní slušnosti, aby si ze své genocidy neudělali permanentní trafiku a ještě po osmdesáti letech imrvére prudili svět svým ublíženeckým lkaním. Teď už američtí a velkobritští pejzaři zašli tak daleko, že se inspirovali svou Nemesis a v podstatě natočili Věčného popírače, kde neohrožená židovská hrdinka s bandou sympatických, inteligentních a mimořádně altruistických anglických sluníčkářů v zádech zatočí se zlým, slizkým a proradným Skorohitlerem, a to z kontextu vytrženými, propagandisticky se zrovna hodícími bonbonmoty z Irvingova procesu. Prostě výtečná sionistická géblsovina. Doufám, že se do toho zase opře jeden z mála kůl židů Norman Finkelstein, i když ho nesmírně tolerantní Židistán, tak oprávněně okupující palestinská území na základě právně neprůstřelného judikátu samotného Jehovy, prohlásil kvůli jeho naprosto racionálním, pravdivým a progresivním názorům za nežida, dal mu do pasu Enko a každý multikultikokot by jím měl pohrdat. A tak to má být! Moderní demokratický stát se nesmí bát zatočit s každým, kdo se staví veřejně mezi něj a jeho prosperující pohlaváry ovládající banky a média, a exemplárně si kdykoliv vytřít prdel svobodou slova. Zářným příkladem budiž ono neoddiskutovatelně relevantní, smysluplné a blahodárné zakotvení popírání v trestním zákoníku každého řádně přizdisráčského a vlezdoobřízkového státu, podle něhož by de jure měla být trestná i jakákoliv veřejně prohlášena lež, aby náhodou nešlo o protěžování nějakého etnika a diskriminaci těch ostatních!!! Takový mocenský paragraf na popírání už tu jednou byl, odsrali ho třeba Honza Hus, Džordáno Bruno a málem i Galileo. (24.03.2017)

"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn (viz i některé "tematické" diskuze zde na csfd). Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. (04.05.2017)