Jeho dívka Pátek

Kvízová otázka na začátek (odpověď se dozvíte na samém konci komentáře). Jakou předlohou (v názvu) se nechal scénárista H. Hawks (volně) inspirovat?...... Jak je to jednoduché že. Stačí mít (všeho)schopného scénáristu, „dej Hitlera mezi vtipy“, který je zároveň režisérem s jasnou vizí a herce, kteří jsou ochotni resp. schopni jeho představy následně přetavit v realitu a (prostřednictvím filmového plátna) je předat (k) nadšenému divákovi. A teď mi řekněte, proč podobných případů (v současné době) je jako gólů, které letos F. Torres nasázel v anglické premiere league? Chápu, je jiná doba, točí se jinak, ale v drtivých počtech případů mám neodbytný pocit, že prvotním zadáním (úkolem filmařů) od produkce je, aby každý investovaný dolar byl zatraceně vidět. Scénář resp. dialogy jsou až na druhé (odstavné?) koleji, přičemž jako by se čekalo na náhlé vnuknutí shůry.[..už to tak vypadá, že ten nahoře bude pěkný cynik. Zřejmě opráším stařičké pero (absence čárky nad e je cílená) a poznámkový blok sám].Třeba je to však úplně jinak a trpím syndromem Gila Pendera z Allenovi Midnight in Paris. Kdoví. Zpět k filmu. Pokud by se mě někdo (ne nutně major Terazky) zeptal, co si představuju pod takým pojmom situační konverzačka, rozhodně by v mém výčtu nechyběl tento snímek H. Hawkse oslavující resp. obžalovávající novinařinu. Kadence jednotlivých slov zdejších dialogů je rychlejší než kalašnikov AK47 (rovnat se s nimi může snad jen B. Wilder resp. J. Cagney a jejich One, two, three), přičemž posledních cca čtyřicet min je hotový uragán, kde ústřední duo C. Grant- R. Russell předvádí „stand up“ výstup pod názvem „kdo z koho“ a ukazuje v praxi, že novinařina není zaměstnání, ale... poslání? Možná, rozhodně však posedlost. Přestat psát rovná se přestat dýchat. P.S. co se zdejšího „souboje“ H. H. versus B. W. týče, u mě to chlapcům vychází na plichtu. Nepohrdnu ani jednou verzí. Jak tou odlehčenější (H. Hawkse), s prvotním (nikoliv jediným) cílem pobavit, tak tou cyničtější s přesahem (B. Wildera), to zejména díky postavě W. Matthau coby W. Burnse. Byť přiznávám, mluvit zde (ve světle Esa v rukávu) o cynismu, je asi jako představa T. Savalase, coby typického playboye s kučeravými havraními vlasy, „křičícího na nás, svým umělohmotným křečovitým úsměvem, z úvodní stránky magazínu, sýr“. 79% P.P.S. málem bych zapomněl. Odpověď na kvízovou otázku z úvodu je samozřejmě D. Dafoe – Robinson Cruso. Prosím nesoudit. Nikdy nevíte, co s váma udělá samota (cely). (31.05.2013)

Až po nějakých dvaceti minutách mi došlo, že se vlastně dívám na předlohu slavného remaku od Billyho Wildera, a v tu chvíli mě film díky srovnávání obou verzí začal bavit ještě více. Novější pánská varianta Na titulní straně to ovšem nakonec vyhrává, protože je vtipná od začátku do konce a nemá takový vleklý rozjezd jako Jeho dívka pátek, v níž navíc díky Carymu Grantovi a Rosalind Russel jde také o suboj muže a ženy, ovšem o souboj poměrně zbytečný. (03.04.2016)

Kdyby se uspořádala soutěž o nejukecanější film historie, tento Hawksův užvaněný screwball by se určitě umístil na předních pozicích. Cary Grant po celou dobu řeční, Rosalind Russell řeční a ostatní postavy jim v tom zdatně sekundují. Až se v tom člověk občas ztrácí, což je škoda, protože hektické prostředí novinařiny skrývá netušené krásy. Prozatím 70% (29.06.2010)

Tenhle typ hollywoodských komedií mě nikdy nebral. Celé je to strašně škrobené a ukecané, dějové zvraty nemají žádnou logiku a film tak jaksi postrádá určité tempo, gradaci. Nalézám taky čím dál tím více shodných rysů u Granta a George Clooneyho - reprezentují stejný typ hrdinů, jsou si podobni vzhledem i manýrou ... Především ale mají zvláštní, chlapecký smysl pro humor na hranici trapnosti, což dodává fajnovou příchuť dramatickým rolím, v případě komediálních taškařic ale znamená naprostou katastrofu. Standardní produkce, pár vtipných hlášek, neurazilo, nenadchlo. (09.02.2010)

No, já asi radši ty noiry...Jeho dívka Pátek je film, který má své nevyvratitelné kvality, ale mému vkusu ani divácké trpělivosti příliš nevyhovuje. Tempo dialogů je tak rychlé, že se oněm ukrytým hláškám ani nestačíte zasmát a navíc mě i trochu zklamalo, že tam nebylo tolik ostře rýpavých poznámek a dvojsmyslů jak jsem od jednoho z nejznámějších screwballů očekával (například LaCavovo Stage Door bylo v tomto ohledu mnohem lepší). Vše je tady soustředěno na rychlost, až mě kacířsky napadalo, že kdyby si ony zrovna mluvící postavy své odpovědi o půl vteřiny déle rozmýšlely, mohly být mnohem zajímavější. Avšak sledování rozjetého Caryho Granta ve vrcholné formě a nepříliš zprofanované, ale kromobyčejně sympatické Rosalind Russel, činí z His Girl Friday snesitelný zážitek i pro diváka, kterého umělý a přepjatý novinářský příběh poněkud nudí. (02.10.2013)