Janosik. Prawdziwa historia
Jánošík - Pravdivá história
Janosik: A True Story
Scénář:
Eva BorušovičováKamera:
Martin ŠtrbaHudba:
Antoni Komasa-ŁazarkiewiczHrají:
Václav Jiráček, Ivan Martinka, Michał Żebrowski, Sarah Zoe Canner, Maja Ostaszewska, Katarzyna Herman, Táňa Pauhofová, Danuta Szaflarska, Marian Dziędziel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
V našem příběhu poznáváme Jánošíka (Václav Jiráček) jako vojáka Rákocziho vojska. O pár let později ho vidíme v císařském vojsku, kde hlídá vězně u správce Bytčianského zámku Krištofa Ugronoviča (Marián Labuda). Jednoho však neuhlídá, nebo spíše uhlídat nechce... Je jím dávno pronásledovaný zbojník kapitán Tomáš Uhorčík (Ivan Martinka). Další zimu tráví Jura doma v Terchovej. Uhorčík si ho najde a přesvědčí ho, aby se přidal ke zbojníkům. Jánošík si brzy získá obdiv jak Uhorčíka, tak i některých členů zbojnické družiny. Mezitím, co Jánošík poznává zbojnický život se Uhorčík zamiluje, rozhodne se oženit a změnit svůj život. Juro se ujímá vedení družiny. Bohatým bere a chudým dává. Mezi lidmi o něm začínají kolovat legendy. Příběh o lásce, přátelství, o hledání štěstí a o osudu, nad kterým se jen těžko dá vyhrát... Příběh nejslavnějšího zbojníka, který bohatým bral a chudým dával. Stal se symbolem lidového odporu proti panskému útlaku. Lidová fantazie ho obdařila přímo pohádkovými vlastnostmi. Zázračnou silou, neobyčejnou chytrostí a odvážnými činy. I když byly dosud natočeny čtyři celovečerní filmy o Jánošíkovi, slavného lidového hrdinu příliš neznáme. Známe jen lidovou legendu o slavném zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával a kterého po zradě popravili zavěšením na hák za žebro. Opravdového Juru Jánošíka, mladíka z Těrchové, jehož krátký, ale dramatický život inspiroval generace Slováků k vytvoření legendy, přibližuje až tento nový film režisérek Agniezsky Holland a její dcery Kasii Adamik. Výpravný velkofilm vznikl podle scénáře Evy Borušovičové, která několik let studovala archivní záznamy a dokumenty. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (444)
JURO JÁNOŠÍK. Bývalý voják a valach, teraz zbojník. ,,Ale já jsem zbojníkem nikdy být nechtěl!“ Juro Jánošík musí nejdřív nechtět, aby to dostal..... A co tady má bejt zajímavý? Ano, V. Jiráček je sympatický Jánošík, ale jinak.....co čekat od filmu o zbojnících, ve kterém se víc souloží než pije? Jasně porno, ale to jsem nemyslel.....takže? Ano, je to blemcání od ničeho k ničemu. Trocha tradic, oživení jména národního hrdiny a připomenutí historických souvislostí. Avšak podané formou nezajímavou v neskutečně strašidelné stopáži. A kde je nějaká akce? Nějaká zbojničina? Tenhle Jánošík toho moc nedokázal. Akorát dojel na to, jak žil. Ale to nás čeká všechny.... Jo a ani neměl v páse čarovnou žilku! Hovada! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zajímá mě, kolik mohla mít Anička v zimě na sobě spodniček. 2.) Doktor mi předepsal šťávu z čerstvého koňského lejna a mám trochu strach co všechno vyléčí. 3.) Zjistím, jak vypadá člověk sundaný z lámacího kola. 4.) Udělá v páce Jura svoji holku? (opakuji – v páce!) 5.) Nevím, proč všichni přejmenovali Nudu na Jánošíka. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * ()
Zajímavý film. Úporná snaha o demýtizaci legendárního zbojníka Jánošíka zde docela vychází a líčí ho jako muže z masa a kostí, nikoliv jako démona obdařeného nadlidskými schopnostmi. A tak v rámci demýtizace je zde vynechána pověstná scéna s hrachem. Václav Jiráček je dokonale charismatický a Jánošíka zahrál jako sympatického chlapíka, který oloupí boháče, ztrestá bezpráví, každá žena mu podlehne a v působivém závěru skončí napíchnutý na hák. Ve scénách, kdy sympatická zbojníkova družina loupí, má film švih a spád, ale jsou zde i pasáže nefunkční, které bych s klidem vynechal, protože ve filmu působily rušivě. A pak jsou zde scény, které se opravdu povedly. Tahle verze sice mohla mít i větší "drive", ale i tak jsem byl spokojen. 60% ()
Až na všechny podle mého názoru nadbytečné sadistické obrazy se jedná o poměrně zajímavý, vizuálně a aktusticky povedený film (skvělý 5.1 zvuk, zdařilé záběry krásné tatranské přírody). To je ostatně důvod, proč si nikdy neužiju filmy jako Save Private Ryan a podobné - to kvůli těm střevům, létajícím částem končetin, supům hodujícím na ještě živých obětech a podobných obludnostech. V takovou chvíli se chci chovat jako ten největší pokrytec, jako pštros, strčit hlavu do písku a nevidět. Uznávám, že člověk je někdy horší než dobytek, nesouhlasím ale s tím, aby mi to režisér ukazoval ve filmu, jehož primárním účelem není dokumentovat (hořící mrtvoly čekám v dokumentu z Osvětimi, nikoliv v detektivním thrilleru z New Orleans). ()
S odstupom času som si to pozrel a musím sa priznať, že som ten film nevnímal veľmi citlivo a dvomi hviezdičkami som mu krivdil.............Toto feministické poňatie témy má až dokumentárno-etnografický rozmer. Čomu zodpovedá aj naratívna, aj štylistická rovina spracovania. Príbeh sa nesústredí iba na Jánošíka, ktorý je neheroizovaný nielen výberom malého herca, ale aj priestorom aký sa mu v scenári pridelil. Veristickému podaniu slúži aj syžetové spracovanie diktované historickým výskumom. Jednotlivé obrazy oddeľujú dlhé preskoky v čase. Nejedná sa teda o sústredený dramatický tvar, ale o pásmo zviazaných epizód, čo neznamená, že by vo filme nebolo napätie. Štýl neustále švenkujúcej takmer "tonyscottovskej" kamery možno nazvať realizmom aj abstrakcionizmom. Útržkovitá rozlietaná kamera totižto na jednu stranu evokuje prežívanie zbojníka v akcii a ponúka nedefinovateľné spektrum podnetov. Na druhu stranu sa výsledný obraz často mení na skrumáž abstraktných šmúh a línií. V konečnom dôsledku je ale jedno ako to nazvete. Podstatný je hlboký emočný efekt, ktorý použité prostriedky vyvolajú. Pocit realističnosti je teda spôsobený ozvláštnením. A ozvláštňovať vedia len dobrí režiséri...................Uznávam, že scenár nie je najsilnejšia stránka filmu, ale v žiadnom prípade to nie je prúser. Výborné je intertextuálne šťuchnutie ku školskej historke o udavačke Aničke, ktorou sa film ticho vysmieva všetkým pravým Slovákom frflúcim na toto moderné poňatie legendy o Jánošíkovi. Rovnako môže ísť scenár proti srsti početnej skupine latentne mizogýnského obyvateľstva, ktoré nerado vidí na plátne či v telke emancipované ženy a kopec ženského čarovania. Scenáru chýba silnejší quest a nakoniec sa to trocha zvrhne do klišeovitej pravdy o bojovníkovi za slobodu. Vyrozprávané to je ale pomerne slušne. Hollandová vie svojich scenáristov potiahnuť. To už neraz dokázala. Slušne je vykreslená aj psychológia postáv.................A aby som sa vrátil k dobovej dišpute. S Jakubiskovou Bathory to má jednu dôležitú vec spoločnú. Je to moderné poňatie ikonických hrdinov u nás navyše ľudovo preslávených cez krvavé slúžkovské romány. A takáto demýtizácia u nás nikdy nebude mať úspech. ()
Galerie (54)
Zajímavosti (28)
- Hudbu k filmu Jánošík. Pravdivá história napísal poľský skladateľ Antoni Lazarkiewicz. (marek.stone)
- Celkovo bolo použitých 45 kilogramov strelného prachu, vyše 100 kostýmov, kompletná výzbroj pre 18-člennú zbojnícku družinu, 5 historických kočov a početné stavby. (marek.stone)
- Pre potreby filmovania vyrobili 20 povozov, takmer 80 strelných zbraní, vyše 90 sečných a bodných zbraní a aj 2 delá. (marek.stone)
Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla. () (méně) (více)