Ulice Cloverfield 10

Jakožto hororový expert jsem měl již před projekcí neblahé tušení, že 10 Cloverfield Lane nebude žádný zázrak (viděl jsem totiž trailer, který mě naprosto ničím nezaujal), ale rozhodně jsem nečekal, že snímek svou kvalitou nebude stačit ani na ušmudlaný průměr. 10 Cloverfield Lane má s hororem společného opravdu pramálo. Schází mu atmosféra, absentuje napětí a především se neskutečně vleče. Stopáž v délce 105 minut byla zvolena zcela nepatřičně, jelikož kromě již zmíněných nedostatků si divák nevybuduje ani žádný hlubší vztah k postavám a jejich osud je mu tedy víceméně lhostejný. Zhruba od poloviny filmu už jsem netrpělivě vyhlížel jeho závěr, který s sebou naneštěstí přinesl i pořádnou porci nepochopitelné béčkovitosti. (17.05.2016)

Zdařilé minimalistické zpracování nejrůznějších komorně mysteriózních nápadů, které příběh krásně rozkrývá, dává dohromady a opakovaně mlží. To vše na pozadí názvu, který se k celku hodí asi nejméně (Válka světů: sklep 10). Jako debut výborně odvedená práce a tahouny zážitků jsou i všichni (tři) herci, perfektní práce se zvukem a výtečná hudba. (12.04.2016)

"Když uvážím různý jiný možnosti, třeba uhořet při chemickým útoku nebo jaderným, tak bejt naživu znamená, že mi bude chutnat i smažený hovno." A když já uvážím, že jsem si ze slušného množství připravených filmů vybral ten s uvedenou adresou atomového krytu, tak bych se nejraději vydal emzákům na nemilost. Tohle totiž bylo zoufale nudné, což dokládám důkazem v podobě jedné havárie, jednoho výstřelu, jednoho barelu rozlité kyseliny a nekonečného množství keců na téma, zda to nesympatické stvoření zvané Michelle bylo uneseno nebo zachráněno. Brzy mi zkrátka bylo jedno jak nebo jestli vůbec to dopadne, takže jsem nakonec rád, že alespoň koncovka mě pobavila, i když ji tam někdo patrně přilepil z nějakého jiného filmu. (22.09.2016)

10 Cloverfield Lane přináší svěží závan do post-apo žánru. A vystačí si přitom jen s minimem. Zatraceně vymakaný podzemní úkryt, silný trojlístek herců, výborný scénář stojící jako silný základ pro časté denní i noční konverzace a téměř úplná absence informací o tom, co se venku vlastně (ne)stalo. John Goodman je výborný a podobně skvěle si vede i Mary Elizabeth Winstead. Prvně jsem ji poznala v Nezvratném osudu a říkala si, jaká je to šikovná holka:) Rozehrávají to spolu mistrně a člověk si jenom říká, jestli panu Goodmanovi jenom kurevsky hrabe, nebo se venku opravdu děje něco velkého, na co civilizace není připravená. Závěr se mi líbil, i když jsem si ho možná představovala jinak. Perfektní hudba mistra McCrearyho. (01.08.2016)

Jistě by bylo podnětné rozebírat (virální) marketing filmu, osmdesátkové popkulturní odkazy a design (John Hughes), pozici Michelle mezi jinými soběstačnými ženskými postavami poslední doby, reflexi sílící společenské poptávky po autoritativním lídrovi nebo podrývání star systému obsazením Johna Goodmana do trochu jiné „taťkovské“ role, pro mě jde ale v první řadě o učebnicově vystavěný thriller, který důsledně zužitkovává veškeré informace poskytnuté v rámci jeho uzavřeného světa. Prakticky každý prvek, ke kterému je delším, detailním nebo hlediskovým záběrem navedena naše pozornost, lze označit za kompozičně motivovaný, ačkoli se třeba zprvu zdá, že má sloužit jenom k pobavení (infantilní koupelnový závěs s kachnou). U objektů, které se vracejí do hry s větším časovým odstupem, jsme navíc před jejich zapojením do děje nejprve slovně upozorněni, že na ně nebylo zapomenuto, aby jejich následné využití nepůsobilo jako deus ex machina (lahev s alkoholem, kterou Michelle na začátku při opouštění bytu bere ze stolu, později se o ní zmiňuje Howard a její hvězdný okamžik přichází těsně před koncem). Význam rekvizit zároveň není stálý a kupříkladu dívčí časopisy nás nejdříve upozorňují, že Howard zřejmě ztratil svou dceru, později se mění v součást zinscenovaného divadla (aby byla posílena iluze, že Michelle je jako Howardova dcera) a nakonec ve zdroj důležitých informací pro přežití. Každý dílek skládačký je dříve či později odůvodněný a je tak příznačné, že i skládání puzzle se z kratochvíle hrdinů změni ve znepokojivou nápovědu pro diváka, když Emmett dvojznačně upozorní, že pár dílků ještě chybí. A skutečně – v dané chvíli ještě neznáme celou pravdu, jak vzápětí vyjde najevo, čímž bere za své krátká nedramatická mezihra, během které zdroj ohrožení zdánlivě číhá jen venku. Podobně zneklidňující podtext má hra s hádáním slov, kdy je využito omezení vyprávěcího hlediska na Michelle – nevíme tudíž, co doopravdy ví Howard a stejně jako jeho dva „adoptivní potomci“ nedokážeme určit, zda stále hraje, nebo jim škodolibě říká pravdu. Zdánlivě zdržující scéna, ve které se Emmett a Michelle baví o svých promarněných životních šancích, je pak pro vyznění filmu naprosto klíčová a zejména jí Ulice Cloverfield 10 vděčí za emocionálně velmi silné a přitom – stejně jako celý koncept, na němž je zápletka založena (tři lidé v bunkru, z nichž minimálně jeden něco temného tají) – očistně jednoduché finále, které dává rychle zapomenout na zbytečně spektakulární (a úhlednou uzavřenost světa, v němž jsme se dosud nacházeli narušující) vyvrcholení. 85% (08.04.2016)