Zjizvená tvář

Videl som De Palmov remake s Al Pacinom a tak som považoval za potrebné pozrieť si originál. Musím priznať, že ma nenadchol. Určite má svoju historickú cenu a význam pre nakrúcanie ďalších gangsteriek. Paul Muni vtlačil filmu pečať svojej osobnosti, ale ostatní herci hrali dosť toporne a k celkovému dojmu prispeli aj dialógy, ktoré pôsobili dojmom, že uplynul iba krátky čas od nástupu zvukového filmu. Film je aj dnes pozerateľný, ale treba sa obrniť pochopením pre muzeálne exponáty. (12.05.2018)

Gangsterský snímek, nekompromisně zrežírovaný H.Hawksem, zůstává dodnes (viz např.Scorseseho Skrytá identita a hrátky se značkou X) nejinspirativnějším dílem žánru. Mimochodem, pokud neuvidíte Scarface, nemáte šanci pochopit nádherně ironický vtip G.Rafta v Někdo to rád horké ("Kdo tě naučil tenhle lacinej trik?"). (10.04.2007)

„Gang wars begins“. Časy se mění, přičemž štěstí přeje připraveným a zejména potom těm největším žralokům schopným utrhnout si co největší sousto(a). Přičemž (nejvíce hladových žraloků) slídí kolem „ostrůvku v moři“ jménem „North Side“ a jedním z těch největších je (byl) Tony Camonte alias Gabe Rooney popř. Joe Black (resp. „Scarface?“). Tento originál z roku 1932 musel (a také se tak stalo) ve své době vzbudit velkou vlnu pozdvižení a nevole, neboť si nebral žádné servítky před tehdejší situací v politicko-veřejném životě (zlatá éra organizovaného zločinu) a neochotou státního aparátu s tím cokoliv dělat. Záměrně se vyhnu srovnávání s remakem (z roku 1983) B. De Palmy (s Al Pacinem a M. Pfeiffer v hlavních rolích). Bude muset (po)stačit, když napíšu, že mám rád obě verze. Lecos však napoví, když napíšu, že originální verzi miluju! :o) De Palma se (je to ostatně patrné z každého druhého záběru a sám dotyčný se tím ani nijak netajil) v originálu notně shlédl a nechal se jím (více než jen) inspirovat. S dovětkem, že tento snímek H. Hawkse a R. Rossona (podle scénáře B. Hechta) má oproti svým bratříčkům (resp. synům, vnukům) jednu nespornou (nedostižitelnou) výhodu a to sice fakt, že se odehrává přímo v té době a s tím spojenou vysokou míru autenticity. A musím konstatovat jedno: přes fakt, že jsem velkým obdivovatelem a příznivcem Ala, Paul Muni (coby Tony Camonte) mu nezůstává nic dlužen (ba právě naopak) a stejně je tomu v případě „ve velkém práškující“ M. Pfeiffer, (pro kterou mám víc než slabost). V "minisouboji“ to u mě (překvapivě) byť, škoda, že nedostává více prostoru, vyhrává Karen Morley (coby Poppy). Jedinou výtku, kterou jsem ochoten akceptovat, je (mnohými zde již zmiňovaná) příliš krátká stopáž a s tím spojené velké skoky v čase, kdy se divák může cítit částečně ochuzen, neboť (přiznejme si upřímně), toto téma by si zasloužilo mnohem více prostoru a stopáž cca o 45min delší. Na druhou stranu, to co tvůrci natočili a divákovi předložili, je bez jakýchkoliv výtek, vyznačující se navíc velkou dávkou syrovosti autenticity, přímočarosti, to vše navíc bez zbytečných keců jdoucí přímo „na věc“ („Postavte se ke zdi! A kde je pointa?“...MILUJU tyhle momenty! Navíc ani o humorné vsuvky není nouze, zejména se jedná o všechny ty se „smažkou, asistentem panem Camonteho“. Budu se opakovat, ALE.....na tehdejší dobu to muselo být čisté zjevení. „The world is yours“. P.s. Stejně jako v případě Al Caponeho, tak i v mém: „I love this film“! (09.11.2011)

„The world is yours.“ Znaky kultu na seba nenechávajú dlho čakať. Pred popravou sa pískajú tóny opery. Hlavného hrdinu vidíme po prvýkrát zakrytého plachtou u holiča a je tak drzý, že si neváha zapáliť zápalku na cigaretu o policajtov odznak. Brutalita tu nie je veľmi viditeľná, dočkáme sa menších bitiek a zaúch, ale nič výnimočné, rovnako ani pri prestrelkách krv nestrieka prúdom tak, ako to má rád Quentin Tarantino. Do žánrov by som pridal aj fantasy, lebo taká neuveriteľne hlúpa postava bez pudu sebazáchovy, ako Tonyho sekretár, ktorý sa nekryje pred guľkami, keď volá z telefónu, by v realite nemohla existovať. Výhradu mám voči nedostačujúcej kamere a výprave, s ktorými vie tento kult dnešná konkurencia prevalcovať. Film sa nestratí ani medzi dnešnými mafiánskymi kúskami, ktorým na dlhú dobu ustanovil vzor a kultové scény. Víťaz medzi filmami Scarface je jednoznačne De Palmov kúsok s Al Pacinom. (26.04.2020)

Na rozdíl od mnohých jiných jsem novější verzi s Pacinem neviděl, takže nemůžu zatím srovnávat (už teď ale vím, že si De Palmův počin někdy musím dát). Zpočátku jsem měl s hlavním (anti)hrdinou problém, svým neustálým šklebením působil jako karikatura (naivně jsem čekal „profil“ drsňáka) a vůbec mi ten nucený humor neseděl (pousmál jsem se snad jen nad schováním zbraní u holiče a naopak mě strašně iritoval neschopný poskok, hlavně telefonováním). Postupně se mi ale podařilo na Tonyho zvyknout a dokonce mu i čím dál víc fandit (vadil mi pak jenom jeho „přístup“ k sestře). Příběh jako takový mě vcelku bavil, ale ač budu znít jako věčně nespokojený divák, kratší délka filmu paradoxně uškodila (scéna s „časovým“ Tommy Gunem sice nebyl špatný nápad, ale 2-hodinová stopáž by snímku slušela více, občasná zkratkovitost je bohužel cítit). Technická stránka ušla (třeba taková jízda autem…na jednu stranu nechtěně úsměvná zadní projekce a na druhou naopak parádní automobilová honička). Konec byl samozřejmě předem jasný, ale ani trochu se mi nelíbil (tvůrci měli potřebu udělat v závěru z Tonyho sraba a ještě k tomu prosícího, což byl od nich vyloženě hnus). Tento docela dost nevyrovnaný snímek tak hodnotím pouze lepším průměrem, rozhodlo u mě to otravně moralistní vyznění (nejvíc citelné právě ke konci), které pohřbilo původně dobře myšlenou výzvu vládě. (12.04.2015)