Můj soused Totoro

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily. (13.07.2010)

Snímek je podobně jako nejnovější Ponyo on the Cliff také především pro mladší diváky (i když zcela sledovatelný i staršími). Ale toho Totora tu mohlo být více. Je to strašně roztomilá postava, která se ale ve filmu objeví celkem jen na pár minut..přitom je to hlavní tahák. Další nápady jako třeba Kočkobus mi dokonale sedly, ale na pět to tentokrát není. (13.01.2008)

Myslela jsem si, že na Kiki a jejího roztomilého kocourka Jijiho nic nemá - a pak přišla Satsuke se svou úžasnou sestřičkou Mei - copatou špiónkou s věčně odřenýma kolenama a ušmudlanou pusou, rozverným čertíkem, jehož andílkovskému pohledu a stékající slzičce po buclaté tvářičce prostě nikdo neodolá a já jsem ještě teď v šoku z toho, jak moc jsem se v ní viděla... Tomuto já říkám dokonalá identifikace s hlavním hrdinou. (10.07.2007)

Já chci taky takovýho krásnýho huňatýho lesního démona jako mazla a kámoše a kočičí plyšový autobus, co mu nápis s příští stanicí osvětlují dvě krysy :o) Roztomilost a optimismus srší na všechny strany, ale nesklouzne nikdy ke kýči nebo infantilnosti. Totoro je sympaťák až to bolí, vždycky když se objevil na obrazovce, uvědomila jsem si po chvíli, že se usmívám jako debil a jsem úplně nadšená. Scéna s deštníkem na zastávce tenhle pocit vzbudila asi nejvíc, Totorův obří úsměv a jeho vykulené oči mě naprosto odzbrojili. Přestože jde o pohádku vhodnou i pro hodně malé děti, je to prostě originální, neotřelé a zábavné i pro mě. Opět zjišťuji, že Miyazakiho fantazie nezná hranic a začínám si jeho díla víc než zamilovávat. (18.12.2007)