Můj soused Totoro

"Trees and people used to be good friends. I saw that tree and decided to buy the house." Očima dospělého asi ten nejkrásnější animovaný film pro děti. I když, ty nejkrásnější filmy obyčejně a zcela přirozeně bývají úplně pro všechny... a hýčkají si je především dospělí :-) Je obrovská škoda, že tahle japonská klasika je u nás široké veřejnosti, neřkuli dětem, prakticky neznámá. Obdivuju Miyazakiho cit pro vykreslení hravě bezstarostné radosti dětí z maličkostí, ale taky jejich skrytých obav a strachu. Jak nádherně a přesně je třeba podáno to jak malinká Mei vzhlíží ke starší sestře Satsuki. Balzám na duši. (12.02.2011)

Jak to říkají ti Japonci? Kawaiiiii :-) Takový pěkný filmík, veseloučký, mioučký, něžňoučký s ukázkou lidového náboženství a pevnými, neotřesitelnými vztahy mezi rodinnými příslušníky a i se sousedy (ať už se jmenují Totoro či nikoliv). Začátek byl pro mě těžko zkousnutelný, neb jsem měla docela chuť na nějakou akci, tady se dočkáme tak leda běhání, přesto výsledný dojem byl velmi pozitivní, za což jsem ráda. Nejkrásnější byl stejně kočkobus, toho bych chtěla domů! (14.06.2009)

Milá pohádka, první pohádka, kterou jsem viděl s dcerou, myslím, že to bylo intelektuálně na její úrovni. Snažil jsem se užívat si tu milou část toho všeho. Tu rodinnost. Bydlení na venkově. Rodinný domek. Saze. Duch lesa. Totoro. A tak no. Děj tu nečekejte a stejně je tu tak nějak vše napříč generacemi. (02.10.2023)

Ku komentáru belldandy (vrátane PS) nemám takmer čo dodať. Hádam len jedno: tento film je aj o pohľade na výchovu. Zatiaľ čo častá všeobecná reakcia rodiča v prípade detských fantázií je prísne zvolanie: "Čo si to zase vymýšľaš!", prípadne rozkaz: "Nevymýšľaj si!" alebo okázalá ignorácia či výsmech, v Totorovi otec v reakcii na dcérine líčenie stretnutia s podivnou postavou z detskej mytológie oznámi, že mala veľké šťastie a stretla pravdepodobne ducha lesa. Následne obe dcéry vezme so sebou a ide sa pokloniť stromu a bytostiam v ňom a okolo neho žijúcim. (27.02.2013)

Jsem malá holčička, prší a já již trochu unuděně čekám na příjezd autobusu, pozvednu víčka a božínku to je neuvěřitelné – co to tam stojí ? - Dle mého názoru je Můj soused Totoro jeden z nejjaponštějších a také nejdospělejších Mijazakiho filmů. Určitěje dospělejší než dobrodružná Naušika či Mononoke. (To říkám s veškerou úctou k nim.) Totoro – je méně narativní a mnohem více pocitový příběh. Je založený na náladě jednotlivých okamžiků. Důležitý není celek - nenechte se zmáhat uvažováním kam to spěje a kdy už to tam dospěje. Naopak podstatné jsou jednotlivé chvíle a jejich emotivní zabarvení. Mijazaki, který vždy rád plnil své filmy odkazy na evropskou minulost, zde zůstal věrný čemusi intimně blízkému – japonské rodině. Pomalé budování atmosféry se skládá z mixu odloučení a melancholického smutku náhle prozářeného extatickou radostí, přídechu tajemství a tajemna. Důvěrně známá krajina dětství, v níž ti malí žijí a nám dospělým zůstávají alespoň nezřetelné vzpomínky. Věřím, že tenhle film může být srozumitelný každému – dětem i dospělým. A ta scéna na zastávce autobusu je možná nejlepší scénou v dějinách anime tvorby. PS: Ok. Napřed jsem to chtěla ignorovat, ale už je těch lidí mnoho. Všem těm, kteří tvrdí, že Mei je moc uječená, chci vzkázat, že zřejmě nikdy nevychovávali batole. Anebo se setkali s nějakým zvláště bezproblémovým. Mně přišla Mei naprosto realistická a právě vychovávám druhé. Mimojiné: Stále mě dojímá scéna s kukuřicí a kozou. Koza je pro maličkou Mei adekvátní obludou, proti které musí za každou cenu ubránit kukuřici. Ta má totiž uzdravit maminku a symbolizuje vlastně maminčin návrat domů. I když je ta koza děsivá, kukuřice se nesmí vzdát a musí ji mamince doručit, protože je zárukou jejího návratu. PS. PS. : http://www.rejze.cz/recenze/totoro.html - tady o čem to podle mne je. (19.08.2006)