Škola otců

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Charakterní učitel v podání Karla Högera násobí zajímavý příběh o osudu pedagoga, který se odmítá podrobit zvráceným pravidlům, jež mají na svědomí rodiče, učitelský sbor a zejména ředitel školy (potažmo budovatelská společnost). Snímek ani po tolika letech neztrácí svou naléhavost a tvůrcům patří poděkování za to, jaké téma si vzali na mušku. Působivá záležitost. P.S. Lojzíka bych si vzala domů... (11.08.2018)

Škola otců je výjimečná pro svůj kritický tón, na tehdejší dobu nezvykle silný. Hlasitá a neuhýbající politicko-společenská kritika musela překvapit, někoho zasáhla povzbuzením, jiného otevřeností, dalšího polil strach. Vedle systémového zpochybňování se na pranýř dostává i maloměšťácká morálka a roviny osobní se proplétají s rovinou společenskou. Herecká stránka je přesvědčivá, Höger dominuje v rozehraných citech s morálně naléhavou způsobilostí. Ani jiní, především ti na kritizované straně, nezaostávají pozadu. Vytknout lze idealismus a občas probleskující naivitu, která je výsledkem důvěřivé nezkušenosti. Zážitek tím chválabohu poznamenán není. Otěže donquijotského boje vznešenosti pevně třímá v ruce učitel Jindřich Pelikán (vynikající Karel Höger), nově příchozí, zkušený, svědomitý a poctivý vychovatel dětí. Zodpovědnost k vlastní profesi lze pojmout z různých stran. Pelikánův smysl pro spravedlnost a lidství je klíčem k určení hranice mezi potřebným a nebezpečným. Jeho kroky jsou podbarveny empatií k docílení vyššího účinku kritiky. Hlavní ženskou postavou je učitelka Andulka Novotná (sympatická Blažena Holišová), mladá Pelikánova kolegyně. Je příkladem naděje pro budoucnost. Romantické nenaplnění podtrhuje čistotu hrdiny. Důležitou postavou je ředitel školy Karel Pohanka (velmi zajímavý Josef Mixa), ukázkový prototyp neschopného muže na vysokém postu. On je tím středobodem, ke kterému míří všechny nitky kritizování jednotlivců i společnosti. I omezenost může být systémovou chybou, ohrožující každého náhodného a nepodlézajícího kolemjdoucího. Výraznou postavou je učitel Bajtek (dojímající Ladislav Pešek), Pelikánův předchůdce na penzi. Nešvary dokáže pojmenovat, ale k činu nemá odvahu. K výraznějším postavám patří také Janouch (sympatický Vladimír Hlavatý), předseda okresního národního výboru, uctívaná autorita a příklad schopného vůdce bez dostatečných a pravdivých informací o dění. Také Janouchova manželka (šarmantní Marie Vášová), v úplném zajetí maloměšťácké morálky elity. A opilec Mlčoch (velmi dobrý Rudolf Hrušínský), prospěchářský povaleč a hrubiánský pěstoun. Z dalších rolí: laskavý školník (Stanislav Neumann), Mlčochova zoufalá a trpící družka Kotačková (Helena Kružíková), nejvstřícnější z učitelů Burian (příjemný Josef Beyvl), v nesmiřitelné maloměšťácké bigotnosti neprávem ostrakizovaný školák Lojzík Kotačka (zajímavý Petr Adámek), prominentně nepředvídatelný školák Vašík Janouch (zajímavý Aleš Košnar), hodné spolužákyně Věruška (Jana Chlumská) a Blaženka (Hana Kazdová), či Pelikánova manželka v odloučení Zdenka (Vlasta Chramostová). Škola otců je obstojné filmové drama. Ale na prvním místě je jeho historický význam politicko-společenské kritiky, byť opět zadusané strachem a násilnickou destrukci. V kritice se vidí světlejší body a možné východisko, jen poučení si k srdci nikdo vzít nechtěl. (25.03.2018)

Nemůžu dát méně, nádherně sehraná záležitost. Skvost pro milovníka československé kinematografie. Morálně naprosto vyrovnaný a logicky uvažující člověk je postaven před pokryteckou realitu budovatelského státu, zde v podobě školy, jež zdánlivě šlape jak na drátkách. Film, který byl předem odsouzen k tzv. řadě trezorové, i když i v dnešní době je morální poselství tohoto filmu zcela hluché, takže snímek je vlastně v trezoru (dnes tedy v otevřeném) i nadále. Přesto Helgeho psychologie v tomto bezchybném debutu oslovuje skupinu nadšených diváků i po dlouhých letech. Další z tvůrčích případů, kdy si může divák jen tiše zoufat, nad potlačením nadprůměrného talentu nesmyslným politickým systémem, což je trochu znatelné v dalších snímcích z padesátých let. Film na světové úrovni, který není pořádně znám ani ve své vlasti. (26.01.2012)

I v těch letech padesátých našla se občas perla v moři kalu. Trampoty učitele v Mikulově, kde si občané postavili školu, aby v ní jejich děti mohli dostávat jedničky, a nový pan učitel jim to kazí. Karel Hoger ztvárnil svého učitele tak dokonale, že okolí mu už jen přihrává. Konec je sice malinko agitačním poselstvím budoucím generacím, ale s ohledem na rok výroby to lze bez problémů opomenout. Celý film jsem si doslova užíval, jak dobře je to natočené. 90% (09.01.2012)