Škola otců

Tvůrci "Školy otců" (včetně debutujícího L. Helgeho) roku 1958 získali státní cenu (s čestným titulem Laureát státní ceny Klementa Gottwalda), ale hned příští rok byl jejich film "pokárán" na neblaze proslulém bánskobystrickém sjezdu. Film podle kritiků, z nichž mnozí dílo ani neviděli (!), příliš negativisticky nazíral na skutečnost. Z distribuce byl po sjezdu stažen také druhý Helgeho film - Velká samota . Co je na Škole otců tak podvratného, že se dostala do nemilosti? A jaký je to vlastně film? Učitel Pelikán se pro neshody v manželství nechá přeřadit na školu v maloměstě (exteriéry vznikaly v Mikulově). Mladý ředitel mu jeho třídu představí jako vzornou - a skutečně, ve třídních výkazech mají žáci téměř samé výborné. Pelikán však brzy začne procitat do reality, která je mnohem černější. Žáci mají jedničky, neboť jejich starý učitel byl benevolentní a dobré známky jim dával na popud ředitele, který usiluje o nejlepší bodové ohodnocení školy i o uspokojení rodičů, kteří na stavbu školy přispěli svými penězi a teď nechtějí, aby z "jejich" školy nosili potomci zlé známky. Učitel Pelikán ale nechce dávat známky zadarmo, neboť moc dobře ví, že tudy nevede výchovná cesta. Hodnotit žáky podle společenského postavení jejich rodičů se mu příčí už docela. A právě v jeho boji proti "zásahům zeshora" a kritice ředitele se film možná znelíbil komunistickým úředníkům... Postavy filmu občas zavánějí schematismem (zanedbávaný, ale férový žák Kotačka), ale celkové vyznění filmu se ve všech směrech vyhýbá happy-endu, tedy schematu nejčastěji používanému. Závěrečná sebekritická scéna na rodičovském shromáždění už nemůže vyvážit ztrátu Pelikánových iluzí, ani jeho pocit "že neprohrál, ale odjíždí z bitvy raněn". Postavou, která přes svůj malý prostor v příběhu projde zajímavým vývojem je starý učitel (v podání L. Peška). Na počátku filmu se dostane do otevřeného konfliktu s Pelikánem, jemuž radí, aby se "tu raději do ničeho nepletl", později se ho zastane na plese, ale jeho čin ústí v prohloubení "uctívání" jeho osoby ze strany vesničanů ("Vy jste byl vždycky dobrý!"). Na konci se ale jasně postaví proti kariéristickému řediteli a tím i na Pelikánovu stranu. Na té je po celou dobu mladá učitelka Novotná (B. Holišová), jejíž úcta a nenápadné milostné vzplanutí k Pelikánovi tvoří další z nakonec tragických vyústění filmu. Happyend film nazančuje jen v příběhu Kotačky, jež se svou matkou stěhuje od despotického opilce Mlčocha (R. Hrušínský), avšak i zde je šťastný konec částečně devalvován chlapcovým zklamáním z učitelova odchodu. Hořkost Pelikánovy cesty domů tak mírně oslazuje jen možnost opětovného sblížení s manželkou (drobná role Vlasty Chramostové), jež bylo naznačeno při její dřívější návštěvě. Postavou, která v konečném součtu trpí plakátovostí nejvíce, je matka žáka Janoucha, která haní Pelikána anonymními dopisy, provokuje kampaň proti němu a svého syna vždy slepě hájí. Škola otců si sice nezachovala tak silný náboj jako například Krejčíkův Vyšší princip , avšak i dnes zůstává filmem, který mimo jiné probouzí emoce a pocit soudržnosti s hlavním hrdinou. Pomluvy, které směřují na jeho adresu, a nespravedlnosti, kterých se mu dostává, jsou hlavními prostředky aktivizace soudržných divákových pocitů. Proti ukřivděným a vzpupným žákům i zaslepeným dospělým je obtížné bojovat a divák to skrze Helgeho film dokáže vycítit. (09.01.2005) (méně) (více)