Škola otců

Docela slušný souboj o divákovy nervy. Od samého začátku mám pocit, že se mi chce utéct někam hodně daleko. Atmosféra totalitárního maloměsta versus Högerův naivní humanismus a vedlejší kritika sociálních poměrů na pozadí fascinující role Rudolfa Hrušínského. Není to úplně čisté a sem tam malinko přepjaté, ale duševní křeč mě opustila až se závěrečným odchodem hlavního hrdiny a následné vzpamatování mého já trvalo déle, než jsem předpokládal, takže ano. (30.03.2012)

"Škola otců" je první samostatný celovečerní film mladého nadaného režiséra Ladislava Helgeho. Možná, že se někomu zdálo odvážným pokusem svěřit mladému pracovníku byť měl za sebou několik učňovských let u režiséra Krejčíka a dva roky práce na vybírání talentovaného hereckého dorostu - režii filmu, jehož námět čerpá ze žhavé problematiky současného života. Dnes můžeme říci, že tento pokus skončil úspěšně. "Školu otců" můžeme zařadit mezi nejlepší české filmy poslední doby. Umělecky je po všech stránkách (zejména scénáristicky, režijně a herecky) ucelený. Čeho si však na něm musíme vážit nejvíce, je jeho odvaha přistoupit k řešení aktuálních problémů našeho veřejného i soukromého života a hluboká humanistická tendence, prosta všech nadsázek a laciného kašulírování, kterou je toto zdařilé filmové dílo prolnuto. Filmový přehled 42/1957 (26.10.2007)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

,,Nemusí být jenom vítězové a poražení, mohou být i ranění." Podle mého soudu jde snad o nejlepší film ze školního prostředí, jaký nám československá kinematografie nabídla. Tvorba Ladislava Helgeho zůstává dodneška neprávem opomíjena a nedoceněna. Tahle Helgeho prvotina skrývá morální příběh o boji mezi spravedlností a podlehnutí vnějšího nátlaku a rozhodně má co říci i dnes. Nejen jako film skvěle odrážející tehdejší sociální a školní problémy i dobové reálie a s odvážně kritickým pohledem na jednu ze stinných stránek socialismu, ale i jako nadčasový příběh s problematikou svým způsobem stále aktuální. Tenkrát měl velký vliv u výborného hodnocení špatných žáků ve škole velice pozitivní kádrový profil jeho rodičů, dnes to může být třeba protekce nebo vztahy učitele k rodiči na základě známostí z jiného soudku. Hlavní postava "kontroverzního" učitele Pelikána v podání Karla Högera mi byla svým pevným charakterem sympatická, s jeho názory coby pokrokového učitele jsem se stotožňoval a fandil mu po celou dobu. Pozorného diváka drží napětí kolem osudu Pelikánova i ostatních učitelů, žáků a celé školy až do samého závěru s doznáním všech chyb a mírně otevřeným koncem. ,,Jací jsme to lidé? Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se, jak byla měkká ta hlava..." V hereckém obsazení excelují vedle vynikajícího Karla Högera i Ladislav Pešek (učitel v důchodu), Josef Mixa (fanaticky manipulující ředitel), začínající Blažena Holišová (mladá zamilovaná učitelka) i Rudolf Hrušínský (rodič nejhoršího žáka, alkoholik). 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (21.08.2017)

Přelomový snímek, který i dnes dává znát svou silů, ačkoliv brzy po něm přišly přesněji mířené rány na samotný systém. Zde se ještě ústřední konflikt nese v rovině konkrétního případu, nešvaru, s kterým by se měla naše společnost vypořádat. Žádné dotažení do absurdnosti ani ironie, jen pronikavý pohled na problém výchovy dětí s celospolečenským přesahem. Snímek se ke konci začne jevit trochu schematicky jako poznání chyb, které vede k nápravě, ale pak přijdou další ústrky a nevraživost a Pelikán svůj boj vzdává a s hořkostí odjíždí a někteří si až pozdě začnou uvědomovat, na čem mu záleželo. Tím Helge dokázal, že jeho film nepřestane působit od začátku do konce. Höger je naprosto přesvědčivý, dětští herci dobře vybraní, ale i tak se ještě objevují černobílé postavy a trochu přebytečná milostná zápletka. Přes tyto nevelké vady na kráse by však byla škoda opominout toto dílo, stojící v základech českého filmového fenoménu 60. let. A že ty základy vůbec nejsou mělké... (13.10.2009)