Škola otců

Neuvěřitelné, jak úžasný film mohl vzniknout v 50. letech. Osud člověka, co vybočuje z řady a nechce se zařadit, aby měl klid. Okolí na něj zpočátku hledí jako na podivína, exota, později si uvědomí jeho "nebezpečnost" a cílevědomě mu hází klacky pod nohy. Získává si jenom nevinné, ty, co nekalkulují, své žáky. Ač byli zprvu proti němu, jako jediní si uvědomují, co ve svém učiteli získali a co ztratí, když bude odejit. Skvost. (15.10.2011)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Nebudu zastírat, že Helgeho vrcholnou tvorbu považuji za výzrálejší a je mi mnohem bližší. Ale když uvážím v jaké době snímek vznikl a byl uveden, jde o velmi odvážný počin. Už zde dává Helge najevo, že ho zajímá především vnitřní rozpor hlavních postav a dokáže s ním skvěle pracovat. Nastiňuje problematiku citlivě, bez přílišného moralizování, ale lze vnímat jistou prvoplánovitost. (02.11.2016)

Filmová paralela k politickým procesům 50. let pojatá stylem propagandistických filmů. Od budovatelských snímků se "Škola otců" liší pouze myšlenkami, které hlásá, ale jakým způsobem je předává, se naprosto shoduje s dikcí manipulačních filmů - od agitační tezovitosti přes formální unylost po toporné herectví (děti v mnoha scénách vypadají jak převzaté z "Kukuřičných dětí" a vedoucí pionýrů svou vypjatost projevuje v gestech na hraně parodie). Nazáměrnou zábavnost stupňují úvodní pedofilně vyznívající sekvence ze třídy. (12.12.2009)

"Škola otců" je první samostatný celovečerní film mladého nadaného režiséra Ladislava Helgeho. Možná, že se někomu zdálo odvážným pokusem svěřit mladému pracovníku byť měl za sebou několik učňovských let u režiséra Krejčíka a dva roky práce na vybírání talentovaného hereckého dorostu - režii filmu, jehož námět čerpá ze žhavé problematiky současného života. Dnes můžeme říci, že tento pokus skončil úspěšně. "Školu otců" můžeme zařadit mezi nejlepší české filmy poslední doby. Umělecky je po všech stránkách (zejména scénáristicky, režijně a herecky) ucelený. Čeho si však na něm musíme vážit nejvíce, je jeho odvaha přistoupit k řešení aktuálních problémů našeho veřejného i soukromého života a hluboká humanistická tendence, prosta všech nadsázek a laciného kašulírování, kterou je toto zdařilé filmové dílo prolnuto. Filmový přehled 42/1957 (26.10.2007)