Deváté srdce

Prvních čtyřicet minut je to spíš taková oslava potulných komediantů, oslava jejich svobody. Šíří svými pohádkami pravdu a nebojí se mocipánů (Kemr jako moudrý herec ryzího typu, který oslavuje Shakespeare v Hamletovi). Tím, že je nutno zachránit svobodu, zachránit herce, přesouvá se film do světa honosných kostýmů. Úlohu herce zde přebírá šašek (to známe z Werichových předscén). Zdá se, že se v této části Herz nechal inspirovat Dumasovým Josephem Balsamem (magie, elixír). Bohužel celý film je velice divadelní - postavy pronášejí své monology jako v Národním a masky jsou na první pohled viditelné. Trapná je honička na tržišti vrcholící spartakiádním výstupem Pavelka versus dva biřici (rvačka by neměla vypadat tak secvičeně), A tak zbývá hra s atmosférou - Hapkova kolovrátková hudba se dopňuje s dobře vybranými lokacemi snímanými promyšlenou kamerou. (31.01.2010)

Škoda hlavně první půlky, která je skoro až zbytečně natahovaná a zkrátka nedokáže do filmu vtáhnout, ale pak když se děj přesune na záhrobní ples a do síně času, začíná to být to pravé ořechové. A navíc opravdu skvěle namaskovaný Kurkura a ponurá Hapkova hudba. Panna a netvor však přece jen dosahuje o řád výš. (30.01.2010)

Zvláštní pohádka. Skoro bych řekl, že nepochází z české kotliny. Má obrovsky silné momenty, pozoruhodné herecké výkony a nádhernou hudbu. Vytknout bych si dovolil nezáživný začátek a zbytečně osekaný děj. Delší stopáž by se hodila. Ta by se mohla využít při budování perfektní atmosféry v podzemí. Když srovnám Deváté srdce se současnými pohádkami, tak je to přímo skvost (hodnotím v roce 2009). (25.12.2009)

Juraj Herz natočil památného roku 1978 dvě depresivní "horrorové pohádky" jakoby zasazené do téhož světa. Deváté Srdce je z nich tou slabší, neboť sice má stejně jako její "dvojče" Panna A Netvor velice působivou atmosféru a nejen na pohádku pozoruhodné herecké výkony a za sebou rovněž jednu z vrcholných prací Petra Hapky (jímavé hlavní téma, děsuplný doprovod plesu nemrtvých, a k tomu jásavé a hravé podkresy honičky kejklířů s dráby), ale narozdíl od svého "dvojčete" bohužel oplývá také příběhem postrádajícím logiku a nějaké pochopitelné pozadí. Naštěstí právě díky hudbě, práci se scénou, a také díky opravdu monstrózně hnusnému Juraji Kukurovi alias hraběti Aldobrandinimu nebudete mít příliš kdy o těch nedostatcích přemýšlet (a pokud jste dítě, bude to jedno, protože se dalších pár let nebudete chtít podívat znovu;)). V celkovém srovnání je ale nutno říct, že jakkoliv je třeba scéna plesu v podzemním paláci dnes již historickým klenotem české kinematografie, má Deváté Srdce nemalé rezervy. Proto musím dát 70%, byť jsou to jedna z těch, na která se obtížně zapomíná. (05.09.2010)

Vcelku svěží a neomšelá mixáž pohádky a hororu, ve které se najde nejden zajímavý a překvapivý moment. Nápaditá a přitom poměrně morbidní show ovšem podle mého dojíždí na dvou věcech: 1)akční a vypjaté scény nemají grády a 2) nicmoc obsazení. Ústřední role potulného studenta připadla poměrně nešťastně Ondřeji Pavelkovi, a ten tak nějak nedokázal ztvárnit autoritami pohrdajícího, veselého čtveráka, který si získá divácké sympatie. Hlavní hrdina je naopak postava mdlá a nevýrazná, ba co víc - skoro až nesympatická a fandit se mu prostě nedá. A to už vůbec nezmiňuju, že pořád o něco zakopával, trhal si šaty o větve, škobrtal na rovný zemi a na co šáhnul, to zvoral... čímž se zhruba v polovině filmu stal jasným kandidátem na "ránu z milosti". Naštěstí našel soupeře sobě rovného - šilhajícího nekromantického pablba Kukuru s mastnou přehazovačkou přilepenou na pleši. Hlavní arcilotr v jeho podání působil sice dost bizarně, ale spíše tedy jako podivný směšný pako, kterýmu dáte facana a veme druhou vo zeď jak hadrovej panák. Tím ovšem neříkám, že by se na film nedalo dívat. Jenom popisuju příčiny, proč se pro mě "Deváté srdce" přes všechny nepopiratelné kvality nestalo kultem. (04.09.2010)