Smrt v Sarajevu

Politický snímok Smrť v Sarajeve ocenia ľudia a diváci, ktorí sa orientujú v srbsko-chorvatskom-bosenskom konflikte. Príbeh je rozdelený do troch základných rovín, ktoré sa neustále striedajú a prelínajú. Na streche hotela prebieha živé natáčanie o atentáte Gavrila Principa na Františka Jozefa a rozoberá sa otázka či Gavrilo je hrdina, terorista alebo ide o zmanipulovaného chlapca. Ide o smršt informácii a pohľadov na vývoj Bosny od prvej svetovej vojny až do prítomnosti a následná slovná výmena názorov medzi reportérkou a Gavrilom, srbským chlapcom bez budúcnosti, je taká pútava, že by som ju dokázal sledovať celý film a patrí k vrcholom filmu. Film je v ďaších dvoch rovinách výpoveďou jedného národa a obrazom krajiny, ktorá stojí na rozcestí a váha, čo by jej to európske spoločenstvo malo priniesť, najmä potom ako sa celá Európa a jednotky UNO pozerali na vojnu v Sarajeve a obliehania v Srebrenici a nespravili nič. Režisér skvelého No Man´s Land, Danis Stanovic, ktorý v roku 2001 vypálil rybník Amélie z Montmartu na všetkých festivaloch a získal všetky dôležité filmové ceny roka sa predstaví filmom, kde nám v slávnom lévyovského Hoteli Európa a jeho jednotlivých poschodiach a uzavretých izbách predstaví Bosniacku spoločnosť a jej neduhy a to všetko pri 100ročnom výročí zabitia Františka Jozefa v Sarajeve, ktoré viedlo k prvej svetovej vojne. 7/10 (28.10.2016)

Bosniansky artový príspevok, ktorý som hĺtal plnými dúškami. Krásny mix dejových línií, v ktorých na jednej strane prebieha zaujímavá konverzácia týkajúca sa srbsko-bosnianskych historických súvislostí a na strane druhej prebieha na pozadí výročia prvej svetovej vojny druhá dejová linka z bežného života v sarajevskom hoteli. Skutočne zaujímavý náapad a Tanovič teda trafil do čierneho. Malo to samozrejme svoje hluché miesta, ale nemôžem byť nespokojný. Keď už art, tak niečo podobné ako toto. 70 % (10.07.2018)

"Dokonalý dar pro člověka, který má všechno." Tak nám zabili Ferdinanda a už více než před sto lety, takže se Bosenští Srbové i Bosenští muslimové pro tentokrát dali dohromady, aby mohli natočit tragikomedii z prostředí luxusního sarajevského hotelu, na jehož střeše probíhá vysílání živé televizní debaty o historii památníků atentátu Gavrilo Principa, zatímco v hotelové kuchyni probíhají přípravy velkolepé slavnostní večeře pro hosty ze zemí Evropské unie, od které si hodně slibuje hotelový ředitel, neustále připomínající sarajevskou zimní olympiádu z roku 1984, protože by za utracené peníze doplatil dlužné mzdy hotelových zaměstnanců, kteří mezitím ve velké prádelně připravují stávku, kvůli nevyplaceným výplatám. (11.10.2016)

Tentokrát mě bosenský film neoslovil tak jako jiné filmy. 100. výročí výstřelů v Sarajevu, které znamenaly počátek 1. světové války, je tu konfrontován s nedávnou minulostí této země, která dle podání tvůrců doplácela na soupeření a odvěké nepřátelství mezi Chorvaty a Srby. A vlastně i s tvrdou kapitalistickou přítomností, která nutí zaměstnance hotelů, jemuž reálně hrozí úpadek, vstoupit do stávky kvůli nezaplaceným mzdám. Přitom se chystají velkolepé oslavy za účasti prezidentů několika zemí a dalších vysokých pohlavárů. Tajemný je francouzský politolog, který se ubytuje v hotelu. Jádrem filmu je, myslím, dialog mezi srbským mladíkem a bosenskou žurnalistkou na střeše hotelu, v němž dojde ke střetu názorů na minulost. Dějiny jsou vždy propletencem událostí, v nichž nelze pravdu jednoznačně určit. Přesto přese všechno jsem způsobu zpracování tohoto příběhu nepřišel na chuť. Věčné pobíhání útrobami hotelu, herna pro vybrané hosty, všechno to trochu zavání mafiánstvím - a takové filmy zase nemám až tak rád. (20.10.2018)

Ze začátku mě tu ještě zaujaly reportážní vstupy ze střechy a celkově vnímám jisté poselství ohledně návratu k důležitému dějinnému okamžiku s přesahem do současnosti, jenže způsob podání ze strany režiséra mi nesedl a připadal až arogantně nepříjemný. Smrt v Sarajevu je jeden z těch filmů, které nemají hlavní postavu, tedy z větší části nemají ani souvislejší děj, pozůstávají z mozaiky různých výjevů (často na neustálé chození postav po chodbách), kde mají postupně zapadnout jednotlivé dílky do sebe či se rozvinout. Což se sice zčásti uděje, ale nejenže mnohé útržky mě jaksi neoslovily, ani případnou atmosférou, ale relativně neurčitá mozaika se pro mě časem navrch proměnila v otravnou mozaiku plnou těžce nesympatických postav. Až tak, že jsem v ní postupně jen marně hledal cokoliv pozitivního. Tuším, že jsem tady u nějakého filmu kdysi žvanil, že působí na mě jako pouhá zfilmovaná Wikipedie. Tento tak sice nepůsobí, akorát ve srovnání s ním i to čtení na Wikipedii o Sarajevu vnímám jako víc naplňující. Zbývá naděje, že si dojmy z Danisa Tanoviće jako režiséra snad ještě časem napravím u jiného filmu. [40%] (12.11.2023)