Smrt v Sarajevu

Politický snímok Smrť v Sarajeve ocenia ľudia a diváci, ktorí sa orientujú v srbsko-chorvatskom-bosenskom konflikte. Príbeh je rozdelený do troch základných rovín, ktoré sa neustále striedajú a prelínajú. Na streche hotela prebieha živé natáčanie o atentáte Gavrila Principa na Františka Jozefa a rozoberá sa otázka či Gavrilo je hrdina, terorista alebo ide o zmanipulovaného chlapca. Ide o smršt informácii a pohľadov na vývoj Bosny od prvej svetovej vojny až do prítomnosti a následná slovná výmena názorov medzi reportérkou a Gavrilom, srbským chlapcom bez budúcnosti, je taká pútava, že by som ju dokázal sledovať celý film a patrí k vrcholom filmu. Film je v ďaších dvoch rovinách výpoveďou jedného národa a obrazom krajiny, ktorá stojí na rozcestí a váha, čo by jej to európske spoločenstvo malo priniesť, najmä potom ako sa celá Európa a jednotky UNO pozerali na vojnu v Sarajeve a obliehania v Srebrenici a nespravili nič. Režisér skvelého No Man´s Land, Danis Stanovic, ktorý v roku 2001 vypálil rybník Amélie z Montmartu na všetkých festivaloch a získal všetky dôležité filmové ceny roka sa predstaví filmom, kde nám v slávnom lévyovského Hoteli Európa a jeho jednotlivých poschodiach a uzavretých izbách predstaví Bosniacku spoločnosť a jej neduhy a to všetko pri 100ročnom výročí zabitia Františka Jozefa v Sarajeve, ktoré viedlo k prvej svetovej vojne. 7/10 (28.10.2016)

Bosniansky artový príspevok, ktorý som hĺtal plnými dúškami. Krásny mix dejových línií, v ktorých na jednej strane prebieha zaujímavá konverzácia týkajúca sa srbsko-bosnianskych historických súvislostí a na strane druhej prebieha na pozadí výročia prvej svetovej vojny druhá dejová linka z bežného života v sarajevskom hoteli. Skutočne zaujímavý náapad a Tanovič teda trafil do čierneho. Malo to samozrejme svoje hluché miesta, ale nemôžem byť nespokojný. Keď už art, tak niečo podobné ako toto. 70 % (10.07.2018)

"Dokonalý dar pro člověka, který má všechno." Tak nám zabili Ferdinanda a už více než před sto lety, takže se Bosenští Srbové i Bosenští muslimové pro tentokrát dali dohromady, aby mohli natočit tragikomedii z prostředí luxusního sarajevského hotelu, na jehož střeše probíhá vysílání živé televizní debaty o historii památníků atentátu Gavrilo Principa, zatímco v hotelové kuchyni probíhají přípravy velkolepé slavnostní večeře pro hosty ze zemí Evropské unie, od které si hodně slibuje hotelový ředitel, neustále připomínající sarajevskou zimní olympiádu z roku 1984, protože by za utracené peníze doplatil dlužné mzdy hotelových zaměstnanců, kteří mezitím ve velké prádelně připravují stávku, kvůli nevyplaceným výplatám. (11.10.2016)

Konečně jsem zas po dlouhé době viděl ryzí filmařinu. Už jsem myslel, že se nějak vytratila či co. Spletitý a mnohovrstevný příběh, který jen zdánlivě mate tím, že se vlastně nic neděje. Zatímco na střeše hotelu televizní reportérka natáčí reportáže ke 100. výročí atentátu na Ferdinanda, kdy se v několika rozhovorech dozvíme podrobnosti o rozpolcenosti nejen srbského či bosenského národa, ale vůbec všech jihoslovanských národů (a k Jugoslávii mám srdcový vztah a ta válka v 90. letech se mne osobně dotkla), tak přitom v jednom jediném hotelu na osudech obyčejných lidí sledujeme v podstatě paralelu a jistý výklad toho všeho, k čemu došlo nejen tehdy a v 90. letech, ale k čemu dochází i nyní, v době podivné polisabonské Evropské unie. Líbí se mi, jak je film pojat - kamera proplouvá chodbami hotelu, jako bychom my sami se tudy procházeli, náhodně potkávali různé lidi a skrze jejich chování a jednání pronikali stále hlouběji do tajemství jak hotelu samotného, tak lidí v něm. Líbí se mi, že film nikomu nestraní - řekne svoje na obě strany, žádná postava není vyloženě kladná, ale ani záporná, chování postav dokážeme pochopit, protože jejich psychologie je dobře vykreslená. V jádru je to poměrně depresivní film, který vyjadřují slova novinářky u výtahu - "my všichni" jsme jenom, když dojde k nějaké katastrofě, jinak jsme vždycky jen "oni" a "my sami" (hodně mi to připomnělo český národ současnosti). Ale i novinářka má máslo na hlavě, její touha po skvělé reportáži (tedy jistá forma pýchy), přivede nakonec do neštěstí jiného člověka. Naštěstí pan režisér zcela nerezignoval a nenechal utopit se film jen v beznaději z rozpolcenosti a sto let opakovaných chyb, které nikam nevedou, ale zařadil i naději do jedné z posledních scén, naznačil směr, který je důležitý, a udělal to jednoduše a prostě, i když samotný ten směr je profláknuté klišé. Ale podle mne skutečně důležité. Ano, důležité je, když rodina drží při sobě. Za toto pozitivní poselství dávám hvězdu nahoru. (14.06.2019)

Jeden z nejsrozumitelnějších filmů, které jsem měl čest zhlédnout, excelentně odvyprávěný, nasnímaný i sehraný. Historie se prý opakuje a na Balkáně by o tom mohli sakra vyprávět. Danis Tanovič vypráví, vynikajícím způsobem začleňuje diváka do jednoho dopoledne v sarajevském Hotelu Evropa a představuje mu několik lidiček, kterým se obyčejný den a banální problémy mění v něco životně zásadního. Naději střídá zmar, ve kterém neschází ani osobní rezignace, horlivá diskuze plná nacionalismu se mění v krásné lidské souznění a kariéra je plně převálcována rodinnou láskou. Jeden by vážně nevěřil, co vše se dá v pětaosmdesáti minutách zobrazit. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]. (02.05.2017)