Petrolejové lampy

Dvojhlasý žalozpěv o zmařených nadějích. Svatba Štěpy a Pavla půlí film na romantickou a naturalistickou část. Ta první, plná hýřivých barev, smíchu a nadějných vyhlídek mi připomíná příběhy Jane Austenové. Romantické komedie mravů, kde jsou vytoužené vdavky prostředkem k duchaplnému rozkrývání dvojí morálky, veřejné a soukromé, i cílem směřování děje. Štěpa by si o tom jistě měla co říct s Elizabeth Bennetovou nebo Eleanor Dashwoodovou. I ona je třídně kategorizovanou společností pozorována skrz prsty jako cizorodý element, který narušuje zasedací pořádek. Jane Austenová asi věděla co dělá, když dovedla třeba Elizabeth a pana Darcyho před oltář a do jejich společného života už nenahlížela. Pravděpodobně by jen nerada připouštěla možnost, že je Darcy v soukromí vulgární syfilitik. Tím se dostávám ke druhé části, která zvolnila tempo událostí a dala Petru Čepkovi a Ivě Janžurové konečně možnost psychologické drobnokresby, na kterou v uspěchané a proto odtažité první půlce nebyl potřebný prostor. Pokud vím, adaptace Havlíčkova románu (který jsem nečetl) si totiž z předlohy bere jen několik posledních kapitol. Ano, jedno ze zlatých pravidel dramaturgie velí "začněte vyprávět co nejblíž konci". Jenže pozvolná kauzalita událostí, které vedly k bezútěšným následkům, je tady zhuštěna na úkor jejich věrohodnosti. Některé vedlejší postavy (třeba služka na statku nebo Štěpina matka v jinak výborném podání Marie Rosůlkové) bez zjevného zdůvodnění mění své chování z jednoho extrému ke druhému, jiným (například skupině Štěpiných přátel z ochotnického kroužku) byl odepřen nárok na individuální charakterizaci. Tyto drobné vady na kráse a trhliny ve struktuře scénáře dělí Petrolejové lampy od mého plného hodnocení. Jinak je doporučuji jako jedno z nejlepších českých melodramat. 80% (22.05.2010)

Sugestivní zachycení kompletního rozpadu lidské osobnosti. Herz nenásilně vystihnul atmosféru té doby a obsadil soudobou hereckou elitu. Iva Janžurová v hlavní roli představuje typ emancipované ženské hrdinky, známé například z Truffautových Dvou Angličanek a kontinentu či Julese a Jima (nezapomenutelná Jeanne Moreau). Štěpa na rozdíl od výše uvedených více podléhá vlivu svého partnera, příliš silné osobnosti, aby s ním dokázala manipulovat, a sama se stává obětí. Petr Čepek má méně prostoru, ale více emocí – vystřídá snad všechny myslitelné polohy. Od neškodného blbce (už vím, od koho má Petr Rychlý ten stupidní smích), přes zákeřného despoty, po zdeptanou, smířenou trosku. Janžurová, stejně tak Čepek, hrají vyloženě na hraně, podobně odhalené city by se lépe vyjímaly na divadelních prknech, ale stále jsou přesvědčiví a právě oni přispěli k zarytí filmu hluboko pod mou kůži. Nápodobně kamera Doda Šimoniče, který se ani (a obzvlášť) ve tmě neztratí a silná (tu veselá, tu smutná) hudba Luboše Fišera. 80% Zajímavé komentáře: berg.12, Zuzanyje (16.05.2008)

Herzovi se podařilo vystihnout svět secese bez tradiční škrobenosti a nostalgie - spíše ji pojímá jako povrchní pozlátko a manýru, nedokonale zakrývající špínu, pudovost a antiromantický pragmatismus. S rozsáhlého románu se mu podařilo vytvořit soudržný film, jenž jasně vyjadřuje základní myšlenky a v závěru velmi výstižně a emotivně vyjadřuje cit zlomené hrdinky. Umění filmové zkratky je zde bravurní, až někdy zamrzí přílišný spád a střízlivá snaha nenechat se příliš unášet situacemi - řada by si určitě zasloužila více rozehrát (včetně kontextu maloměsta, jež je po úvodní části odsunut silně do pozadí). Bohužel filmová stopáž je neúprosná a Herzova neúprosnost je i znakem režisérského umu. Rozhodně se nedá mluvit o "nedovařeném" díle, to by byla velkolepá urážka vzhledem k nádherné a přitom velmi funkční kameře, Fišerově nadpozemské hudbě, která dosahuje svého vrcholu v závěru, jež se obejde takřka beze slov a především k hereckým výkonům ústředníhu dua, které i v krátkých scénách berou dech nejdrobnějšími nuancemi a proměnami a nezaslouží si nic než absolutorium. (25.02.2008)

...filmové vzdělání zase o kousek doplněno. Byl jsem zvědav, jestli Petrolejové Lampy dostojí svojí pověsti jednoho z nejatmosféričtějších snímků v historii české kinematografie. A stalo se. Rozšířím tedy zástupy těch, kdo vynášejí do nebes totální herectví Petra Čepka a Ivy Janžurové, ale i naprostou řemeslnou preciznost filmu ve všech myslitelných aspektech. Petrolejové Lampy jsou dokonale vyváženým filmem - to se ovšem netýká emocí, které mohou vzbuzovat, protože jde "jen" o fascinující studii téměř úplně zmařeného života ženy, která prostě nezapadala do své doby a prostředí, v němž žila. Ale přesto, ten paprsek světla tam je, a na detaily tváře Ivy Janžurové ve vlaku v závěru filmu nejde zapomenout. 90% (25.08.2012)

Havlíčkovy těžce depresivní příběhy se těžce sledují a ještě obtížněji komentují. Podobně jako kolega Karlas i já přiznávám, že z nich mám skoro strach. Bezútěšnost krajiny lidské duše by jednoho donutila rozřezat si žíly, zbaštit cyankáli a ještě skočit do Macochy, aby to bylo jisté. Tyhle příběhy dokazují, že člověk nepotřebuje vnější zlé démony, bohatě mu vystačí jeho vlastní. Čepek a Janžurová rozehrávají své složité postavy s umem, na který jsou slova úcty krátká, Herz vytvořil tíživou dusnou atmosféru doby plné skrývaných citů a témat, o kterých se ve "slušné společnosti" nemluví. A jen nepatrná možnost úlevy v podobě závěru. Vynikající film, ale nemyslím, že bych měl potřebu jej ještě někdy vidět. (09.06.2016)