Sladké hry minulého léta

Vizuální stránka podařená, herci se snaží, ovšem co je to platné, když děj je naprostý hnus. Smysl filmu, respektive povídky, mi jaksi ušel, což se potvrdilo i v následujivší reflexi (film jsem sledoval v rámci školní výuky), kde jsem byl schopen o právě viděném sesmolit dvě věty. Zmínku si podle mě zaslouží lehce nadprůměrný hudební doprovod. Jinak nic nejsem schopen dodat, jen, že tohle je nad moje mužské chápání. 40% (23.02.2009)

V kontrastu k událostem léta 68 působí tato adaptace jako útěk od reality k bezstarostnému užívání si. Partička zhýralých kamarádů usiluje o jednu pěknoučkou slečnu, která (snad) touží po něčem víc. V její postavě je cítit bolest a smutek, ostatní jsou mimo jejího flamendra nadržení býčci. Výtečná "impresionistická" kamera ale stěží dokáže zakrýt prázdnost filmu. (18.01.2009)

Je to sice poetické, plné optimismu, radosti z naprosté volnosti, ale bohužel mě to nijak vnitřně nezasáhlo. S atmosférou volnosti by se dalo určitě lépe zapracovat a nejen spoléhat na to, že záběry od vody odrážející lesk slunečních paprsků oslní diváka natolik, aby víc prožil příběh party kamarádů užívajících si jedné pihovaté holky. V rok svého vzniku to byl určitě kontroverzní film, který každý nemusel zrovna přijmout, ale podle toho se film hodnotit nedá. Shodou okolností byl v ten samý rok natočen film Jurajem Jakubiskem s název Vtačkovia, siroty a blázni, který se v podstatě zabývá stejnou látkou, avšak zpracování je na úplně jiné úrovni. Výsledek je prostý: mým favoritem je jasně Jakubisko. (18.01.2009)

Už dávno jsem ocenila hravou poťouchlost Juraje Herze. Jenom mě mrzí, že vlastně nenatočil mnoho slovenských filmů. Tento televizní je mnohem víc maupassantsovský než ryze slovenský. Zůstavají tak jen Sladké starosti. Sladké hry minulého léta jsem viděla už dříve ale mnohem víc docenila až nyní. Příběh se zdá býti banálním, ale chytlavá muzika v impresionistickách barvách s krásnými kompozicemi Dodo Šimončiče je prostě chuťovčička. (22.09.2016)

Před dvaceti lety bych na to asi koukala překvapeně, mladá a neznalá. Proto mě tehdy dostal třeba Jakubisko a jeho Vtáčkovia, siroty a blázni, aj. Dnes vidím, že je to utahané, neodvážné a neoriginální... Kdyby se každá scéna o dvě třetiny zkrátila a film se smrsknul na 22 minut, ještě i tak by byl moc rozvláčný a měl málo co říct. Impresionismus měl k opileckému chichotání a unikání před vážností a hloubkou stejně daleko jako tohle prvoplánové a většinou spíš otravné cvičení k pohlcujícímu komplexnímu filmu. Pocta ničemu a nikomu to doopravdy není a samo to taky neobstojí. *~ (24.05.2023)