Zastihla mě noc

Herz natočil dosti ambiciozní, ale velice rozporuplný film. Scény z koncentračního tábora jsou z režijního hlediska zvládnuty bravurně, sází na hutnou atmosféru, z níž často pořádně zamrazí a navíc jsou zajímavě oživovány cool záběry za doprovodu Kocábovy elektronické hudby, což jde hodně proti klasickému kánonu. Přesto film až příliš tlačí na pilu a tím velmi přispívá ideologické rétorice - šílená pobožná matka s šicím strojem, perverzní farář, dekadentní buržoazní panička, vše má působit až patologicky vyšinutě, což ve své podstatě je patologicky vyšinuté, stejně jako efektně masochistické vložky s démonickou esesačkou a důrazem na záběry, z nichž se žaludek třikrát obrátí v krku. A jaký měl smysl náhlý vpád němé grotesky vedoucí ke krvavému masakru? Těžko šlo o nějaké navození absurdnosti dějin, nebo to možná měl režisér v úmyslu, ale nepodařilo se mu oba styly propojit. Momenty ze života Jabůrkové jsou spíše velmi okaté a ničím nepřekvapující teze, jež se jejího soukromí jen letmo dotýkají a vůbec tak nevytvoří plastický obraz této jistě zajímavé postavy, která se v průběhu děje rozpadá více a více a nakonec zůstává jen obraz silné ženy bojující s každodenností koncentračního tábora naprosto nezávislý na leckdy směšných střípcích. Jirešovi se v ...A pozdravuji vlaštovky podařilo vytvořit daleko soudržnější a procítěný portrét mladé odbojářky a jedinkrát nesklouzl k prvoplánovému efektu. Zastihla mě noc tedy jako celek rozhodně neobstojí, ale přesto během sledování člověka dokáže pohltit, vzbudit určité emoce i dát podněty k řadě nočních můr. A Jana Riháková svým výkonem dokáže nezvládnuté postavě vdechnout alespoň nádech přirozenosti, což je tedy obzvláště mistrovský výkon. Film doporučuji zvláště jako zvláštní úkaz v normalizační kinematografii, jež spojuje oficiální téma s novými tvůrčími impulsy a sebestřednou režisérskou poetikou, nudit se rozhodně nebudete. (24.01.2011)

Cesty životních osudů jsou mnohdy spletité. Z rodinného pekla náboženské despocie skrze členství ve straně vyznávající peklo diktatury proletariátu do pekla nacistického lágru. Z obecného hlediska na Herze tradičně nijak špatný film, s dobrým střihem, kamerou, zajímavými postavami a skvělými hereckými výkony (jaká je radost vidět po hodně dlouhé době hrát Donutila trochu jinak, než ten neměnný stereotyp, co předvádí posledních cca dvacet let), hlavní hrdinka je skvělá a uvěřitelná, dokonalé sžití s postavou, hudba emotivní. Vlastně je na ten film možno nahlédnout ze dvou stran. Jako na příběh o síle, zarputilosti a tvrdosti ženské existence, ženského bytí, ženských strastí. V tomhle směru je film bezchybný a silný. A pak je tu ta ideologicky propagandistická stránka filmu. Na kterou se dneska samozřejmě pohlíží možná zbytečně tvrdě, než by stačilo (už třeba jen s ohledem na dobu vzniku a dobu, v níž se příběh odehrával - ono kdejaký - nechci samozřejmě říci, že každý - současný americký film je propagandistický takřka stejně). Příběh o "fanatičce pravdy" u níž, při vší úctě, by bylo možná zajímavé, jak by se s tou pravdou jako členka strany vypořádávala jen o pár let později po své smrti a na jaké straně ostnatých drátů by stála. Nebo zda by ji nepožrala ona mocenská stránka té revoluce, kterou zastávala. Ono to vlastně, z dnešního hlediska, z dnešních znalostí a možností, odhaluje ještě jeden příběh. Příběh obyčejných lidí plných ideálů a touze po lidském štěstí, kteří ty své ideály, štěstí, touhu po rovnosti a svobodě vyznávali a ctili natolik upřimně a zarputile, že skrze to neviděli, nechtěli vidět, nebo nemohli vidět, co s těmi ideály udělá, jakmile se dostanou k moci. Ale z filmového hlediska je to z velké části zajímavá práce, které snad nakonec odpustíte i to propagandistické vyznění. Zajímavé komentáře: kobejn, mchnk, Roman Albach. (21.07.2013)

"Uvnitř si mohu myslet, co chci. Život je jen kompromis." Tímto heslem jakoby se patrně Juraj Herz řídil, když natočil tento rozporuplný film. Na jednu stranu je to po umělecké stránce docela silné (zejména působivé jsou záběry spojené s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky), na druhou stranu je to celé značně poplatné tehdejšímu režimu. Z některých scén (například naturalisticky pojatá střelba do dělníků, včetně těhotné ženy) stejně jako z některých dialogů ("My máme pravdu, přeci nemůžeme prohrát..." "Historicky máme pravdu my…") mě bylo skoro do smíchu. Na druhou stranu z většiny scén z koncentračního tábora mě šel mráz po zádech. Snad jen scéna, kdy ruské vězeňkyně pochodují a zpívají k tomu hrdinnou píseň, byla dost přitažená za vlasy. Přesto bych ale řekl, že se Herz s tímto námětem ze života komunistické novinářky a pražské radní Jožky Jabůrkové vypořádal v zásadě se ctí. (10.04.2018)

Jožka Jabůrková, hrdá toť žena, vzpomíná v koncentráku na svůj život a rekapituluje si skutečnosti, jež ji dohnaly až do takové prekérní situace. Ano, nikdy se nevzdala, nikdy neustoupila a nepřestala bránit chudý a potřebný lid, své soudruhy. Bla bla bla. Ale na to seru, jde sice o zjevnou propagaci v te dobe uz slabnouci Strany, jenomže se nad to zkusím povznést - a pak mi zbývá výborně natočený film, plný silných scén, které navíc získávají náboj díky sugestivní Kocábově hudbě. Herz točit umí, škoda, že podobné věci... (13.03.2007)

Pokud se Herz pohybuje v koncentráku, je všechno jak má být. Tedy pokud se něco takového v souvislosti s nacistickým lágrem dá napsat. Krutá atmosféra je tu cítit z každého záběru a utrpení vězenkyň je opravdové. I díky Janě Rihákové v hlavní roli. Jediný problém jsem měl s pasáží, ve které byly vězenkyně hnány do sprch. Ale to byla jen chvilka. Nicméně jakmile dojde na sekvence, ve kterých se děj vrací do minulosti, je to špatně. Nevadila by mi ani tolik ideologická zabarvenost. Ta tam být musela. Štval mě ten zesvětlený efekt, ze kterého mě vyloženě bolely oči a to skákání z lyrického pojetí do všední reality. To mi prostě nesedělo. Alespoň že vyprávění probíhalo pomocí flashbacků, což filmu prospělo. Celkově čistý průměr. 50% (19.01.2016)