Neviditelný

║Rozpočet $7miliónov║Tržby USA $64,914,050║Tržby Celosvetovo $123,630,571▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA ║ Tržby za predaj DVD v USA ║ Prekvapenie na úvod roka a to ešte dokonca hororové. Len škoda že to nie poctivo výživné ako bola prvá polovica filmu, tam to stavalo na tajomnej atmosfére nepoznaného a bralo to a dúfal som že to postupne bude len gradovať. V tej druhej polovici sa to troška zbesilo urve skôr do akčného elementu, ktorý to vybudované dá troška dole, škoda že to Leigh Whannell lepšie neustál, vrátane pre mňa skôr tuctovo suchého záveru. Také pozitívum ešte bolo, že nečakane to fungovalo aj z nie moc sympatickou herečkou a ktorú tak strašne bojuje ten asi dosť zvrhlí zbohatlík, prase jedno. /75%/ (21.03.2020)

50% Krom několika nelogicnosti tomu ubližuje hlavně obsazeni hlavní ženské role, nějak mi Moss nebyla v této roli sympatická. I přesto, že to mělo dobre a silné momenty, které byly řemeslně natočeny, pocit dobrého filmu z toho moc nemám a dostal jsem chuť se opět podívat na Verhovenova Muž bez stínu, který nebyl také žádná velká pecka, ale bavil mě a zanechal pocit, že se rád po pár létech podivam- což u Neviditelného nehrozí. (18.07.2020)

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80% (14.03.2020)

Film, který sice divákovi nakonec řekne co, proč a jak, ale místo odpovědi na tu nejdůležitější otázku mu ukáže jen ostentativně zdvižený prostředník. A já se stále rozhoduju, jestli to od Whanela byl dobrej tah a nebo spíš ne. Pokud bych ale měl hodnotit celkové napětí, tak tady rozhodně žádný problém nevidím. (30.03.2020)

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)