Fitzcarraldo

Iba 83 % ma primälo k tomu, aby som si po Aguire pozrel ďalší výtvor dvoch magorov - Herzoga a Kinského. A aj po dosledovaní tejto dva a pol hodinovej nudy, ktorá bola exhibíciou egomaniactva som nenašiel najmenší dôvod, aby som dal viac, ako obligátne tri hviezdičky. Nevšimol som si vo filme nič iné ako podobnosť medzi conquistadormi a misionármi, ktorí prišli do Južnej Ameriky lúpiť zlato a/alebo šíriť kresťanstvo a šialencom, ktorý prišiel šíriť operu. Na ďalší Herzogov film ma nezlomí ani 95 %. (17.05.2018)

Jestli má šílenství své meze, Herzog je v peruánské džungli rozdrtil na prach, který pak společně s Kinským mezi jedovatými hady a naštvanými domorodci šňupali. Oproti Aguierrovi je tohle (dvojnásobné) pokoření člověka přírodou bohužel patrné především z dokumentu o natáčení (Burden of Dreams), méně z filmu samotného. 70% (27.03.2012)

Příběh o divech, které dokáže jen člověk. Umanutý Klaus Kinsky chce postavit operu v jihoamerickém pralesním prdelákově. Na takto šílený nápad samozřejmě nesežene investora. Rozhodne se tedy vydělat prachy ještě šílenějším způsobem. Putování po Amazonce mi svojí atmosférou připomnělo Coppolovu Apokalypsu. Všude jen džungle a posádka vedená fanatickým Kinskym, v obležení desítek naprosto nevypočitatelných indiánů, se chystá vykonat nadlidský úkol. Strašně se mi líbila postava Fitzcarralda, kterej měl vše dosti v píči a při triumfálním příjezdu s operními pěvci to byl fakt boss. Claudia Cardinale byla taktéž parádní. Líbilo se mi, jak se ze všeho dokázala radovat a furt ho podporovala. Oceňuji taktéž autentickou špinavost. Člověk má prostě pocit, že s nima je v tý džungli taky. (24.12.2015)

Fitzcarraldo je obrazem šíleného snílkovství a mamutí vůle, člověkem z rodu géniů a bláznů, vzdáleným potomkem Dona Quijota. Jistota s jakou směřuje k cíli, který jiní nevidí, dá vzpomenout na slavnou kapitolu o odlévání zvonu z Andreje Rubleva. V obou případech je oslavována velikost těch, kdo září na pozadí šedivé průměrnosti davů. A divák nemůže nezatajovat dech. (Tato adorace síly, byť duchovní a volní, však kdesi v skrytu schovává ideál zvaný Übermensch, z nímž jsme měli už v první polovině minulého století tu čest...). ; Snímek zaujme i svou druhou rovinou, či spíše svým pozadím: totiž konfrontací křehké a zranitelné kultury s přírodou - v její děsivosti, tajemnu a posvátnosti. Operní árie znějící za starého gramofonu do netečných dálav pralesa dokáží pěkně zamrazit. (03.12.2006)

Poznejte film: Režie Herzog, hlavní role Klaus Kinski, jenž se za zvuků hudby kapely Popol Vuh plaví po řece a stává stále větším fanatikem. Říkáte Aguirre? Ale kdeže, je to Fitzcarraldo... Ty filmy jsou si nicméně opravdu tak podobné, že se neubráním srovnání. A tehdy bohužel klesne hodnocení Fitzcarralda o hvězdičku dolů, protože Aguirre mě dostal víc. Byl jasný, rychlý, strhující, úderný... Fitzcarraldo se občas nevyhne zdlouhavějším pasážím, které asi, chápu, vzhledem k tomu, jak obtížně vznikaly, bylo režisérovi líto nepoužít, ale přesto se nemůžu ubránit dojmu, že stopáž je přepálená. Neškodilo by ubrat statických záběrů na řeku a na plovoucí loď a naopak přidat hudbu Popol Vuhu. Jinak ale nemám výhrad; některé obrazy se do divákova povědomí vryjí neobyčejně silně - proslulé tahání parníku přes horu za zvuků Carusa je jejich vrcholem. Ani nevím, jestli dřív Herzoga (a s ním i Kinského, je neskutečné, že po Aguirrovi zase do podobného projektu šel, v 55 letech!) obdivovat a skládat mu hold za fascinující práci nebo ho obvinit z ,,fitzcarraldovského" fanatismu, protože co tu předvádí, to už je docela za hranicí normality. Jenže, málo platné, pro umění se má trpět. A dílo, které díky tomuto fanatismu vzniklo, je po čertech dobré. (17.05.2012)