Fitzcarraldo

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)

Herzogův velikášský syndrom v největší parádě - škoda, že ho asi nejvíce pocítili lidé přítomní u natáčení. Divák je spíše kolébán peřejemi rozlehlé řeky a v druhé půli oslovován majestátními výjevy kolosálního parníku v peruánské džungli, ale ten postupný psychologický nátlak a upadání do spárů šílenství, které jsem očekával, tu bohužel schází. Díky impulzivnímu Kinskiho charakteru a zručně budované auře očekávání zřejmě Fitzcarraldo slupnete jako malinu, ale její chuť nerezonuje tak, jak by si samotný námět i jeho vyčerpávající rekonstrukce zasloužily... 70% (08.01.2019)

Fitzcarraldo je obrazem šíleného snílkovství a mamutí vůle, člověkem z rodu géniů a bláznů, vzdáleným potomkem Dona Quijota. Jistota s jakou směřuje k cíli, který jiní nevidí, dá vzpomenout na slavnou kapitolu o odlévání zvonu z Andreje Rubleva. V obou případech je oslavována velikost těch, kdo září na pozadí šedivé průměrnosti davů. A divák nemůže nezatajovat dech. (Tato adorace síly, byť duchovní a volní, však kdesi v skrytu schovává ideál zvaný Übermensch, z nímž jsme měli už v první polovině minulého století tu čest...). ; Snímek zaujme i svou druhou rovinou, či spíše svým pozadím: totiž konfrontací křehké a zranitelné kultury s přírodou - v její děsivosti, tajemnu a posvátnosti. Operní árie znějící za starého gramofonu do netečných dálav pralesa dokáží pěkně zamrazit. (03.12.2006)

Fitzcarralda jsem neviděl snad dvacet let, ale v hlavě mi zůstal do dnešních dnů. Nyní, po opakované projekci, jsem se opět ujistil že Herzogův opus je velkolepý film. Kinski si s chutí střihl snad jedinou veskrze kladnou roli ve své kariéře, navíc roli, se kterou se mohu plně identifikovat. Spojuje mě s ní vášeň ke klasické hudbě - i já mám mnohdy chuť vykřičet do světa, aby lidé neposlouchali zasloužilé umělce typu soudružka Vondráčková, ale aspoň někdy v sobě našli odvahu poslechnout si skutečný národní poklad, nesmrtelnou hudbu Dvořákovu. To už jsem ovšem malinko odbočil, takže zpět k tématu ;-) . Sekvenci s přesunem parníku jsem s gustem pustil své sestře, která je, co se filmového vkusu týče, naprostý barbar. A... zírala na ni se stejnou fascinací jako já. To už něco znamená :-) (29.05.2011)

Klaus Kinski a Werner Herzog jsou magoři. Převedli lidské šílenství v podobě Fitzcarralda a zahrnuli jej do stejnojmenného filmu. A popravdě nevím, jestli je větší magor Kinski, který celý film vypadá, jak kdyby zrovna strčil prst do elektriky a nebo Herzog, který po štábu v Peru chtěl, aby přes hory přesunuli celou loď a ještě s ní předvedli závěrečnou scénu, na kterou, jak jsem živ, nezapomenu. Film, u kterého nemáte problém uvědomit si, že během natáčení se klidně mohl někdo zabít (což se opravdu stalo), stejně tak, jako nebylo člověka ze štábu, který by se zároveň nestal kaskadérem. (08.09.2017)