Šíleně šťastná

Na mě možná až moc italsky uřvaná road movie, která balancuje na hraně feel-good filmu a nepříjemného sociálního dramatu. Paolo Virzi mezi těmito polohami přepíná tak zběsile, že se nedokážete naplno v některé z nich uvelebit a zůstat v klidu. Tak nějak je film v souznění s jednou z hlavních protagonistek, která prostě nezavře pusu a neustále skáče sem a tam. Přesně jako její nálady přeskakoval i můj vztah k tomuto filmu a nakonec jsem si ani já nedokázal vybrat, takže dávám pouze průměrné hodnocení. (10.07.2022)

Dvě naprosto odlišné ženy, ale obě si nesoucí ve svém nitru nějaké bolestné trápení, se setkají v ústavu pro choromyslné. Přes počáteční ne zrovna příjemné oťukávání se postupně spřátelí a při jednom společném výletě asi deseti chovanců se jim podaří z léčebny utéct. Tím započne trochu bláznivá road movie, na níž touží Beatrice i Donatella doputovat za svým ztraceným štěstím, každá však trochu jiným způsobem. Nakonec se ale sejdou opět na psychiatrické klinice. Ač se v příběhu najde pár vtipných okamžiků, tak je to celkově moc smutný film o osudu dvou zlomených žen, které by při dobré konstelaci hvězd vlastně mohly být šťastné. (65%) (17.04.2020)

Takový druh dramedie dokážou natočit snad jenom Italové. Jen ti totiž disponují charaktery, které jsem nikde v Evropě nezažil. Buď ukřičený, agresivní Italy, kteří hrotí i smítko na parapetě a nebo uječený, bláznivý, opálený Italky, který mají názor na všechno a za svojí pravdu by Vás byly schopný zkopat do hranatý krychle. Ti chlapy v tomhle případě součástí tohoto filmu nejsou, ale ty ženský….na ty se tu musíte připravit. Jedna je přesně ten prototyp Italky a druhá by byla taky, kdyby nebyla psychicky na dně. Měl jsem co dělat, abych ty charaktery ustál, ale nakonec musím říct, že v rámci roadtrip dramatu jsem se vlastně ani moc nenudil. Naopak. Typické italské drama ze života tamních. (29.05.2019)

Ironický název snímku trochu mate. V psychiatrické klinice nikdo moc šťastný není, až na Beatrice, která happy předstírá a cítí se být nadřazená ostatním pacientům. Často je řídí a usměrňuje, jako by byla jedním z personálu. Zaujme ji nová příchozí, posmutnělá Donatella, která žije vzpomínkami na své odňaté dítě a touží ho znovu vidět. Impulzivní Beatrice s nepředvídatelnými „zkraty“ v chování zinscenuje útěk z léčebny a pouť za příbuznými, známými a velkým kusem země. Společně s Donatellou. Na filmu je dobře vidět stigmatizace duševně nemocných. Zde ve filmu mnozí blázni působí na první pohled normálně, ale po krátké době prožité s postiženými, jen normální lidé kroutí hlavou a pochopitelně poznají, že na nich něco nehraje. Rozhodně to nevypadá, že by je chtěla společnost přijímat do středu své smečky. I když jsou nemocní aristokratického původu či pocházejí z lepší společenské vrstvy, jako je Beatrice, jsou to lidé bez úcty, kteří svým neuváženým jednáním například přišli o majetek. Zkrátka a dobře, celkem zdařile či spíše zajímavě natočený snímek o tom, že švihnuté lidi společnost nepřijme, mají krutý osud a jsou odkázáni na život na okraji či věčném pobytu v ústavu. Trochu komedie, ale hlavně mrazivé drama. Brrr… (14.07.2017)

Jak se pozná, kdo je normální a kdo ne? Kde přesně začíná hranice šílenství? A co je vlastně za ní? Tohle jsou tři klíčové otázky celého filmu. Naštěstí, i když jde o italskou komedii, nepřijde nálož stupidních vtípků ve stylu Pana účetního nebo jen o něco chytřejších taškařic s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Navzdory tomu, že komických prvků je ve filmu opravdu hodně, s odhalováním motivací jednotlivých postav, jejich příběhů a skrytých křivd úsměv mrzne na rtech až do emotivního finále. Obě herečky v hlavních rolích jsou skvělé, ať mezinárodně známější Valeria Bruni Tedeschi, anebo režisérova manželka Micaela Ramazzotti. Ve své zemi patří k těm nejlepším, všechny jejich emoce jsou naprosto přesvědčivé. A co si budeme povídat, zahrát dvě psychicky nemocné ženy nepatří k nejlehčím úkolům. Především Micaela Ramazzotti toho předvést musela opravdu hodně - a zvládla to. Spolu jim to funguje skvěle, živelná Beatrice a plachá Donatella se bezchybně doplňují, a herecké výkony patří k největším ozdobám filmu. Škoda je, že trochu vázne scénář, který nedává moc prostoru nikomu jinému než hlavním hrdinkám, a místy se nepříjemně vleče. Upřímně řečeno by zasloužil důkladné proškrtání schopným dramaturgem. A hodně důležitá bude pro každého diváka schopnost vcítit se do charakterů obou žen. Komu se to nepovede, na jejich road movie za alespoň nějakou láskou bude nahlížet minimálně rozpačitě. Já to štěstí měl. Asi jsem taky cvok. (02.03.2018)