Každý pro sebe a bůh proti všem

Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. (20.04.2011)

Další hodně náročný Herzog, který se svým tempem vyžaduje hodně trpělivosti. 70. léta byla co se Herzoga týče mnohem zajímavější v oblasti jeho dokumentů, leč o Kasparu Hauserovi se objektivní dokument dá natočit jen stěží, tudíž tady máme hraný film. Pomalý příběh člověka, který většinu svého životu prožil přivazaný v kobce, aby byl záhy přiveden do Norimberka bez jakékoliv znalosti, kromě jezení chleba, zaujme především uvěřitelným výkonem prosťáčka Bruna S. a dále pak zajimavou roličkou Floriana Frickeho z POPOL VUH, který zde hraje slepého klavíristu, "jenž hraje poněkud zvláštní hudbu" (motiv z AGUIRRE). (26.04.2011)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Zážitek z tohoto obsahově krásného, poetického filmu mi kazila především forma (neherci a nudná kamera) a také vědomí, že celý příběh dnes již pozbyl celé své kouzlo. Většina historiků se shoduje na tom, že v případě Kaspara Hausera šlo o mystifikaci vytvořenou jedním nešťastníkem, který se snažil upoutat pozornost. Zase jsme se s Wernerem trochu minuli. (06.09.2011)

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)