Obsahy(1)
1. srpna 1966, horký letní den v texaském Austinu. Neznámý střelec zabírá horní podlaží hodinové věže na univerzitním kampusu a začíná pálit po kolemjdoucích. Zastavilo snad probíhající vražedné běsnění čas, že se minutová ručička plouží kupředu tak zoufale pomalu? Kulka následuje kulku, další a další bezvládná těla klesají k doběla rozpálené zemi... Keith Maitland ustupuje od „objektivního" popisu událostí a těžiště vyprávění přesouvá k osobním prožitkům, dojmům a pocitům očitých svědků, jejichž pohledy na dění se rytmicky střídají. Teror několika desítek minut se před námi zhmotňuje v dramatické rekonstrukci, ozvláštněné výtečnou rotoskopickou animací. Jedinečný filmový tvar obohacují výpovědi protagonistů a pečlivě vybraný archivní materiál. Spoluprožijeme si tak mrazivost nepřehledné situace a do morku kostí se zažírající strach, zakušený přeživšími i obětmi prvního medializovaného školního masakru ve Spojených státech. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (4)
O masakru v Austinu jsem předtím nevěděl. Nicméně, sama událost je natolik mrazivá, že by k působivému dokumentu stačilo smíchat archivní materiály a rozhovory s těmi, kdo přežili. Jenže to asi režisérovi přišlo málo (nebo měl málo archivních materiálů), takže se rozhodl pro rekonstrukci, kde skutečné postavy hrají herci a celé je to pak rotoskopicky překresleno do animovaných scének. Což oceňuju a přišlo mi to jako dobrý nápad, jak diváka ještě víc vtáhnout do děje. Ale nic se nemá přehánět; aneb od černobílých animací se dostaneme ke scénám, kde je animace slepena s archivním videem (animované auto a za okny reálný les), případně k vloženým barevným objektům na pozadí zrnitého, černobílého archivního záběru. Něco mezi dortem od pejska s kočičkou a prasetem, co si hraje ve photoshopu. Ke konci naštěstí dostávají více prostoru hrdinové dne, často v současné podobě; z jejich výpovědí opravdu mrazilo. 70 % ()
Bravurní evokování situace během střelby osudového dne v Austinu, kdy Amerika přišla o svou nevinnost, z různých pohledů obětí i přihlížejících, kteří se slovy jedné z pamětnic třídili na hrdiny a zbabělce. Mrazivé vykreslení neuchopitelnosti a chaosu, který překračuje mantinely společnosti a civilizace, na které každý člověk reaguje odlišně a při tom shodně v jisté zastřešující iracionalitě. V tomto ohledu dává smysl, že film pojímá střelce až jako anonymní a nevyobrazenou entitu. O to katastrofálnější pak pro celý dokument je nekoncepční úlet ve finále, kde se najednou mluví o odpuštění a čin Charlese Whitmana je vztahován k násilí v médiích a Columbine, ačkoli o člověku, který mačkal spoušť, nepadne ani slovo. ()
Velmi dobré umělecké provedení, které podle mě o dokumentu není tak vídané. Zde je to bohužel na úkor výpovědi, kdy se opravdu dozvídáme více o pocitových prožitích obětí než skutečností, ale ty si každý může najít na Wikipedii. Za mě to funguje díky animaci a vypjatým emočním situacím. ()
viděno na 51. MFF KV 2016 ()