Umberto D.
Umberto D.
Umberto D.
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
G.R. AldoHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Carlo Battisti, Maria Pia Casilio, Lina Gennari, Ileana Simova, Lamberto Maggiorani, Memmo CarotenutoVOD (2)
Obsahy(1)
Umberto D. je úředník ve výslužbě, pobírající penzi, která stačí sotva na jídlo. Jeho jediným přítelem a společníkem je milovaný pejsek Flik. Sledujeme postupné vytlačování starého Umberta na okraj společnosti – neustálé hádky s domácí o výši nájmu, choroba, která ho přivede do nemocnice, ponižující setkání s bývalými kolegy, kterým Umberto nechce přiznat plný rozsah své chudoby. Když už starý muž neví, jak dál, zvažuje i nejzazší možnost – dobrovolný odchod ze světa. Co však bude s Fraikem? (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (82)
Z tohto filmu vám môže prísť jedine zle. Na bľuvanie z toho, že raz 80% z nás skončí pravdepodobne takto len preto, lebo tí na ktorých k0k0ty sme pracovali, nám nedoprajú. Ľudstvo svoj vrchol už zažilo, teraz prichádza pád, ktorý tu bol pred 60 až 90 rokmi. NÁVRAT NA VÝSLNIE slobody. Bez peňazí, bez názoru, bez života. UMBERTO D. je posol, ktorý by mohol niečo napovedať dnešným kreténom, to by však museli mať dušu. A slúžku Máriu. ()
Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně. ()
Depresívny film, jedno z kľúčových diel talianskeho neorealizmu ma príliš neoslovil napriek tomu, že sám som už dôchodcom. Oceňujem výborný výkon neherca Carla Battistiho a samozrejme aj jeho nadaného psíka Flicka. Ale to je aj všetko. Uznávam silnú emociálnosť filmu, verím, že situáciu tejto skupiny obyvateľstva v povojnovom Taliansku zobrazil vierohodne, ale ... ()
Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. ()
Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu. ()
Reklama