Umberto D.

Realistický popis života starého člověka v době, která ještě nebyla úplně uzdravená ze 2. světové války. Starý státní úředník Umberto žije ze svého mizerného důchodu tak, že většinu dá na nájem a na jídlo mu nezbývá, proto dělá různé kličky před paní domácí, megerou, která jím opovrhuje pro neplacení. Ani svého psa není sto nakrmit. Když se přenesete přes toporné ne-herecké projevy, vyjde Vám z toho zdařilé kritické sociální drama nejslavnějšího filmového neorealisty. (16.04.2015)

Máte pocit, že svět na vás zapomněl? Mohlo by jít o základ heroické zápletky odvážného boje jedince se systémem. Nadčasová působivost UMBERTA D. nicméně spočívá v tom, že namísto toho vypráví neobyčejný příběh obyčejně a představitelně, stejně jako se jeví jeho protagonista. ___  Připadají-li někomu ZLODĚJI KOL ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek UMBERTO D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě. ___  Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze UMBERTA D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti. ___  V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost UMBERTA D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží. ___ UMBERTO D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná POSLEDNÍ ŠTACE (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce. (07.08.2023)

LFŠ '07 - Můj druhý De Sica. Pokud tento snímek srovnám se Zloději kol, tak prohrává na celé čáře. A nebýt roztomilého hafana, šel bych s hodnocením níže. Přesto, abych jen nehanil, jedná se o nadprůměrný film, poválečná bída je zde stále velmi patrná a věrně zachycena. BTW jsem zvědav na remake s Belmondem. (28.07.2007)

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Převelice silné. Vittorio de Sica je stejně jako Federico Fellini velikánem italského filmového neorealismu, oba režiséři natočili po válce působivá dramata. Ale jenom příběhu o Umbertovi D. a jeho pejskovi se z nich povedlo mne málem dohnat slzám. Nebudu se ani tolik rozplývat nad filmařinou, kterou jistě detailně rozebrali odborníci v příslušné filmové literatuře, mám navíc dojem, že už jsem De Sicův přístup k zvolenému tématu a zpracování z okraje společnosti chválil nedávno u Zlodějí kol. Zasáhl mne hlavně příběh. Aneb jak může být láska k domácímu zvířatku silnější než všudyčíhající bída. Pevný vztah plný věrnosti se může stát alespoň pro jistý okamžik i drobným útěkem před bezvýchodiskovou situací... Problém starého děduly sice neposkytuje v závěru jednoznačné řešení, ale po vší té depresi, která málem vrcholila pod kolejemi rozjetého vlaku, je samotný závěr přímo balzámem na duši. Ach, to kouzlo krásných psích očí... 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.10.2019)