Manhattan

Uvěřitelný, civilní, lehce posmutnělý a především krásný příběh. Woody Allen se sice roky a roky a roky točí stále kolem stejných témat, ale kdo mu to může mít za zlé, když to dělá tak dobře? V případě svého opusu MANHATTAN ubírá důrazu na svých psychózách (i když i tentokrát přichází řada na Freuda a psychoanalytiky), ale mezilidské vztahy jsou opět probrány a proprány s čistě Allenovskou noblesou. Shrnuto a podtrženo: Pokud máte rádi konverzačky, Allenovský suchý/sarkastický humor, Gerschwinovu hudbu a romantické filmy, tak do toho jděte. Stojí to opravdu za to. (24.10.2004)

Další skvostný neurotik rozjíždí "nejisté jistoty" a zmatenosti v mezilidských vztazích. "Nenápadně" zachycuje milovaný New York. Dotýká se sexu, sarkastického humoru, Freuda atp. Prostě stále stejných témat a motivů, kdy mnohdy tušíte, co přijde (jde o můj desátý allenovský film), přesto to/ho milujete!! Navíc kladem je toliko propíraná Gershwinova hudba a ku prospěchu filmu je i angažování (pro mě příjemné překvapení) tehdy osmnáctileté Mariel Hemingway!! Černobílá romance.. (09.11.2006)

Nejdřív si Woody Allen nešikovně zvolil milenku v podobě nějaké sedmnáctileté mužatky, která vypadá spíš jak kluk z kukuřičného pole, než jako nezletilá holka z Manhattanu a následně se do mě rozhodl nasypat pár nesouvisejících textů, které v podstatě měly dávat smysl v rámci jeho způsobu života jako takového. Výsledek je takový, že jsem vlastně zjistil, že na sklonku sedmdesátých let na Manhattanu čepovali z kohoutku vodu zrzavou jak ten nejčerstvější pivsoň z tamní putiky a taky to, že holky rádi vyhledávali chlapce, kteří dokázali o umění mluvit okázale a fádně po dobu dvacet dlouhých minut. Zajímavý film, ale že bych se pro něj tak strašně nadchnul, to teda ne. (10.11.2015)

Obrázky ze života newyorského intelektuálstva. Za salvami brilantních ironických poznámek, sebezpytných úvah a diskusí o vztazích, za přívaly jmen slavných umělců a filosofů, co na diváka útočí v hejnech, číhá naprostá duchovní bezradnost. Postava svým způsobem dosud nevinné sedmnáctileté Tracy je ostrůvkem něčeho ještě skutečného v obrovském moři prázdnoty - něčeho jako lásky, údivu a očekávání. U těch odrostlejších mluvících hlav jsou to pak jen slova, slova, slova. Směju se Isaakovým/Woodyho sarkastickým replikám na celké kolo, ale zároveň mě mrazí - třeba v té scéně, kdy se rozchází se svou mladičkou přítelkyní . Nebezpečí v jejím usvědčujícím, bezradně vážném pohledu dokáže Woody zahnat jedinou brilantní hláškou, které se nelze nesmát. Smíchu navzdory se však Manhattan intelektuálů jeví jako bašta narcistní citové zchromlosti pod maskou přívalů vět. (02.06.2007)

Oslava New Yorku? Kdeže. Spíš oslava Woody Allena. V Annie Hall se Woody s Diane na konci rozešel, v Manhattanu se opět dávají dohromady. Když Diane k Woodymu pronáší, že má skvělý smysl pro humor, je to nejen vtipné, ale i nebezpečně egocentrické. Jestliže Tarkovského krédo zní: „Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět.", Woodyho filmy napravují čistě jeho samotného a slouží mu místo terapie. Tahle očividná a milá zahleděnost, posílená specifickým humorem, uzavírá Woodyho filmy do vlastního světa bez dalších paralel. Všeobecně se v Manhattanu pokračuje v odsuzování intelektuálštiny… jak jinak než skrze intelektuálštinu. Woody rád ohýbá kulturní persóny, ale zaujímá k nim jen nedbalý postoj, odrhne je a vsadí do svého veledíla v kontextu jedné věty v dialogu či vtipu. (21.11.2007)