Stranger Things

Stroj času na čisté retro-blaho. Všechny inspirační zdroje byly vyjmenovány, všechny nostalgické slzy uroněny. Co v mých očích drží tachometr daleko za stovkou i v druhé polovině, kdy je obživlá deskovka v plném proudu a definitivně ze sebe setřese všechen nádech tajemna, je dětský casting z říše za zrcadlem. Millie Bobby Brown uhraje očima věci, za které se o dekádu starším herečkám vozí pozlacené sošky v náklaďácích a šišlavý kudrnáč Dustin je prototypem generačního hláškaře pro dalších pár let. Po osmnácti letech jsem dostal adaptaci Half Life, aniž bych to dopředu tušil. A teď jdu dočíst Kingovo To, ať mám popkulturní kombo bez kompromisu. (14.09.2016)

Po třetí sérii mám jasno v tom, že je to pecka. Ať už se budeme bavit o hereckém obsazení, režii, kameře, scénáři, kostýmech, humoru nebo o hudebním soundtracku, je to v podstatě perfektní. Obdivuji, že se tvůrci nebojí být občas i trochu zlí, a že nikdy nevím, co přijde. Nemůžu se dočkat pokračování. (18.08.2019)

Doma jsme tento seriál vysloveně slupli jako malinu. Stranger Things má v sobě totiž to nejlepší, co jsem měl rád na starých akčních / dobrodružných / hororových filmech z osmdesátých let, na které jsem koukal v devadesátých letech. Mystično, strach, dětské hrdiny a k tomu všemu úžasná hudba ze série synthwave vlny současnosti. Pokud má někdo blízko ke klasickým filmovým dobrodružstvím z let minulých, tak neváhejte. Tohle se ve vaší hlavě určitě jen tak neztratí. Stranger Things je stylovka a já doufám, že neskončí u první série. (27.08.2016)

1. série: Ještě po čtvrtém díle jsem považoval Stranger Things za přehajpovaný seriál z kategorie „dodívám se jen s Boží pomocí“. Jenže pak se ve mně něco záhadně zlomilo, postupně jsem šel do kolen a dobrovolně utopil svoji hrdost v paralelních dimenzích a osmdesátkovém klišé. El je pak nejlepší sci-fi seriálová postava, jakou Heroes nikdy neměli. K dobru si připočítejte mocný soundtrack. (19.08.2016)

Nostalgic Things... Echt(ovně) osmdesátková kingovsky (dětská rovina) carpenterovská (horrorová rovina) spielbergovina (dospělácká rovina) par excellence aneb Super 8 done absolutely right. Více retro už to nejde; poznáte v tom (krom veletuctu jiných) například Stůj při mně, E.T.ho, Poltergeista, Blízká setkání třetího druhu, Zámotek, Noční můru z Elm Street, Buráky, Záhrobní komando (prostě tehdejší produkce Amblinu) a... A světe div se, byť je v tom vše (jakože opravdu naprosto vše; maloměsto, nevěřící samorostlý šerif, střední škola atd.) ryze zámořsky osmdesátkového, tak ani na chvíli to nepůsobí jako nostalgický pastiš, parodie sebe sama či jakkoli přeplácaně (a to na minutu stopáže připadnou tak dvě aluze); ba naopak plně to stojí na vlastních nohách. Jinými slovy, tohle si nehraje na osmdesátky, tohle JSOU osmdesátky; vizuálně, carpenterovsko-tangerinedreamovským hudebním podkresem, náladou, no prostě atmosférou. A zdaleka nejlepší na tom je, že vše výše zmíněné je jen podhoubí pro gradovaný, tajuplný, podmanivě znepokojivý a záměrně béčkem i klišé střižený příběh, který navíc pozvedávají herecké výkony; a to včetně těch dětských (ostatně na jejich obsazení poznáte, jak moc je to dobově věrné, ani jedno z děcek není pěkné či roztomilé), na kterých to stojí a padá (co třeba dokáže taková Millie Brownová uhrát očima, to jí můžou léty a oceněními protřelé kolegyně tiše závidět), protože navzdory všemu je to hlavně a především dětská (nikoli však dětinská) šestáková výprava za dobrodružstvím. Pokud vás právě osmdesátky formovaly, tak slovy Charlieho Sheena... What's not to love? | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 |  (15.07.2016)