11'09''01

Nevím co na tom všichni vidí když pouhé tři a kousek povídky za něco stálo. A to ta první (uplně nejlepší z celého filmu) s těma hyperroztomilejma dětma těm nešlo odolat. Dále ta s těma africkejma klukama jak chytali Bin Ládina. To totiž mělo nápad a bylo to podané velice zábavnou formou. Japonská povídka o chlápkovi co si myslí že je had byla též působivá no a pak stojí za zmínku ještě povídka Seana Penna hlavně díky hereckému výkonu Ernesta Borgnineho. No a ostatní povídky mě fakt nudily a byly extrémě prvoplánové. Nejhorší byla určitě ta co režíroval Alejandro González Ińárritu. To byla fakt hypersračka, která se snad snažila šokovat nebo já nevim co no prostě něco tak debilního jsem dlouho neviděl. A Alejnadro opět potvrdil že krátkometrážní film není jeho parketa. Celkově je 11'09''01 spíše zbytečný a špatný film s několika opravdu brilantnímy a nápaditými místy. (16.09.2005)

11'09''01 je almanachem reflexí na den, jenž v tzv. západní civilizaci (a vlastně nejen v ní) mnohé na životě změnil. Filmový almanach má stylovou formu zpracování (těch jedenáct minut, devět vteřin a k tomu jedno okénko), některé dílky se blíží pietě, další upozorňují na skutečnost, že ten, kdo seje vítr, potom sklízí bouři, jiné jsou hříčkou nekonformity, útočí se na předsudky a lidskou omezenost. Peršanka Samira Machmalbaf ukazuje dětskou nevinnost a lidskou chudobu i víru ve vzdělání jako nutnost pokroku lidství. Zaujme neúnavná učitelka v uprchlickém táboře (Marjam Karimi). Francouz Claude Lelouch využívá událost jen ke kulise u niterné nejistoty v mileneckém vztahu hluchoněmé fotografky (Emmanuelle Laborit) a turistického průvodce (Jérôme Horry). Egypťan Júsuf Šahín (ve filmu ho představuje Nour El-Šerif) přispěl niterným rozjímáním s upozorněním na začarovaný kruh ideologií a vražd. Danis Tanović z Bosny a Angličan Ken Loach připomínají tragédie, jež patří mezi ostudy západní civilizace. První prostřednictvím Selmy (Dzana Pinjo) srebrenický masakr, druhý zase skrze chilského exulanta (Vladimir Vega) tu nechvalně známou roli Spokojených států amerických u puče v jihoamerické zemi. Burkiňan Idrissa Ouedraogo přihodil hříčku o dětských nadějích chudé africké země. Zaujme Adama (Lionel Zizréel Guire), hledající způsob k zaplacení léčby své nemocné maminky, i jeho kamarádi (René Aimé Bassinga, Lionel Gaël Folikoue, Rodrigue André Idani a Alex Martial Traoré). Mexičan Alejandro González Iñárritu upomíná na vnímání události a ohromení z televizního sledování, a je v tom nesmlouvavý. Izraelec Amos Gitai trochu uštěpačně konstatuje tu běžnější izraelskou realitu a také novinářskou (Keren Mor) zuřivost, jež zdatně ke všeobecné hysterii přispívá. Indka Mira Nair přes bolesti pákistánské matky (Tanvi Azmi) pláče z honu na čarodějnice. Američan Sean Penn využívá stín události k meditaci o životě, smrti a osamělosti a ke konfrontaci veřejného a soukromého. Jde o koncert pro jednoho starce (Ernest Borgnine).  Almanach uzavírá Japonec Šóhei Imamura s černohumornou hříčkou o psychických dopadech všech "svatých" válek. Zaujme jak "had" Jukiči (Tomorowo Taguči), tak jeho mladá žena Sae (Kumiko Asó) a jeho rozezlená maminka (Micuko Baišó). 11'09''01 je filmovým almanachem, má ukazovat pestrost a různorodost k jednomu motivu, slova o nevyváženosti spíše vypovídají o subjektivních pocitech vkusu či samotné schopnosti k otevřenému přijímání. Výsledek je poměrně (a snad dokonce překvapivě) kritický a nepatetický. (03.03.2024)

6 / 10 Neviem... neviem... tento film sa mi hodnotí veľmi ťažko - každá z poviedok bola iná, niektoré dobré, niektoré horšie, niektoré nudné, niektoré zaujímavé, hlboké, plytké... fakt neviem. Prvé dve sú vynikajúce, potom nasleduje zopár dosť o ničom (Tanovič a Ińárritu ma dosť sklamali) a celé je to zakončené poviedkou z ďalekého Japonska, ktorá jednoznačne patrí medzi tie najlepšie - na prvý, druhý a tretí pohľad divná, no celé to zachraňuje posledná veta - kto ju videl, vie čo myslím. (11.09.2005)

No ano, ten nezlomný lidský duch... Každá z epizod by se dala dalekosáhle komentovat, každému dle jeho pocitů, emocí, komplexů, pohledu, rozhledu, nadhledu - národnosti, víry i filosofie... Tolerance! I o tom je tenhle projekt. Tak raději bez hodnotícího komentáře... Ale smysluplnost tohoto díla v dnešní bezmyšlenkovité nadprodukci emocí je jednoznačně za pět! A (země)koule se točí dál... (15.09.2005)

Rok po události, která zcela fatálně ovlivnila bezpečnostní politiku jedenadvacátého století, vzniklo povídkové drama, které na ni reaguje. Jako celek je film značně nevyrovnaný a nesourodý a spojuje ho jen a pouze jedno datum.  Každý z tvůrců přistoupil ke své povídce po svém a viditelně dostal tvůrčí svobodu a mohl sdělit přesně to, co chtěl. K tomu nejlepšímu určitě patří příspěvek Claudea Lelouche, který je jako jediný výborně vypointovaný, skvěle pracuje s tím, že hlavní hrdinka je hluchoněmá, čímž je extrémně působivý a ukazuje, že vždy na pozadí velkých dějinných událostí se dějí ty malé osobní, o nichž se nikdy nikdo nedozví. Za zmínku určitě stojí i sugestivní počin Alejandra Gonzáleze Innaritua, který sice nemá příběh a je od počátku zvláštní, v závěru ale z jeho realističnosti až mrazí. Příjemným překvapením je povídka z Burkiny Faso, která jako jediná využívá i humornou linku, je odlehčená a přístupným způsobem zobrazuje, že ačkoli se v našem světě dějí takhle zásadní události, v Africe o nich leckdy lidé ani nevědí a logicky je v rámci jejich existenčních problémů ani moc nezajímá (což velmi dobře ukazuje jinak průměrná úvodní povídka z Íránu, který je tedy na jiném světadílu). Zbytek už patří k těm méně výrazným (ačkoli dynamika izraelského příspěvku je fantastická a rozhodně nejsvižnější ze všech), které nijak nevynikají, dá se o nich přemýšlet a asi by potřebovaly o něco delší stopáž. To, že tu má snímek starý přes dvacet let tak málo komentářů, ostatně také o něčem svědčí a je tedy nutné se při jeho sledování obrnit trpělivostí a značnou tolerancí. 60 % (28.05.2023)