Svět pod hlavou

Svět pod hlavou je ve své podstatě zjevením v rámci české porevoluční seriálové tvorby. Přichází s docela originálním námětem, je chytlavý, napínavý, zábavný, ale má i pořádnou atmosféru a dokáže zahrát i na nostalgickou strunu. Ivan Trojan předvádí klasicky zdařilé výkony a potěší i Václav Neužil ml. v hlavní úloze. S pochvalou hereckých projevů bych mohl pokračovat, ale než tu vypočítávat další jména, pochválím raději výtečně zvolené exteriéry i interiéry, které dodávají na autenticitě 80. let. Za zmínku stojí také parádní hudba. Svět pod hlavou se prostě povedl prakticky po všech směrech a stal se tak opravdu příjemným seriálovým překvapením. (21.03.2017)

Vaz tomu láme paradoxně převzatý formát. Protože hlavně ve druhé polovině se tomu daří fungovat jako "dobovka" podvratně se vymezující vůčí normalizačním seriálům – těm se vysmívá, zároveň docela dovedně opakuje jejich familiérní tón. Ani tady by neškodilo víc logiky a míň tlačení na pilu. Třeba hudební polo-citace Pitavalu spíš zbytečně sráží temně sarkastický tón, spojený s postavou Plachého. Čím víc se Svět pod hlavou soustředí na 80. léta a čím méně vpouští dovnitř hodně nezvládnuté delirické světlo, tím přesvědčivější je. Vlastně se mu úspěšně daří něco, čeho si vážím. Vůbec to není seriál o totalitě a totálním podmanění lidského vnímání ideologií, ale o oportunismu a kořenech kapitalismu 90. let, všech těch drobných i větších kompromisech a podrazech, které hlavně na Severu Čech vedly ke vzniku šíleného post-soc skanzenu. Svinské chování se rodí paralelně ke stranickým strukturám. Praví, kovaní soudruzi, jsou spíš užiteční idioti, kteří nechápou, že o komunismus už dávno nejde (Kroupova naivní víra v postavu Zemana). Jenže veliká témata, která se tu otevírají (v první polovině udavačství, ve druhé pak vzestup oligarchie), nakonec visí na dost tenké větvi fantasmagorického motivu kómatu / cestování časem. Katarze je tak hodně mlhavá a jasně ukazuje, kde má tenhle seriál svoje limity. Myslím, že kdyby se býval obešel bez lidských sirén a tajemných světel, mohl to být takový veřejnoprávní gamechanger. (08.03.2017)

Dostat se z ČSSR - dostat se z kómatu. A naopak. Mimochodem, r. 1982 mi bylo pět let. Právě tehdy jsme se s rodiči a mladším bratrem přestěhovali do nového rodinného domu, kde jsme v koupelně měli přesně ty kachličky, které soudružce Špalkové připadaly tak hnusné. Jsou tam dosud. Jako Šejbové, Kratěnové a Klímové, jako Sloky. Ať na úrovni společenskokritického záběru, osobního příběhu a osobního přesahu či historického komentáře, jde o výtečné dílo. Vlastně tyto roviny nelze ve Světu pod hlavou vůbec od sebe oddělovat. Nevěřil bych, že ještě někdy zažiju napětí čekání na další díl. Skvěle však poslouží i jako komedie. Retro aranžmá (ale vůbec i scéna a mizanscéna) je dokonalé a významově vychytané. Pečlivě vybraný soundtrack. O řadě nenápadných aluzí "jen pro pamětníky" a jiných jen pro pozorného diváka či druhé zhlédnutí ani nemluvím. Jakože mám silný pocit, že České televize si už dlouho není moc za co vážit, tak za tento seriál ano. Nebýt častějších dějových či dialogických řekněme nedotažeností a laciností, dal bych šest hvězdiček. A ne, nedotaženostmi nemám na mysli např. problém klíčů od domu Dominika Skály. Ten tam právě patří. SPOJLERY: Po několika dílech jsem se začal vážně bát, že Martin Plachý je agent Zla, který má s Marvanem úmysly tak nekalé, že si to Kratina ani neumí představit. A toto podezření až k úplnému konci jenom sílilo. V díle Mrtvý muž mě (asi nejenom mě) navíc přepadla šílená a hrůzná myšlenka, že Marvanovou původní existencí je ta tehdejší, kdežto výchozí budoucnost jen výplodem jeho choré mysli. Tak to šlo tedy do tuhého. (Komentáře: Niethustra "jak to tak bývá" vystihl hodnotu díla jednou větou, ovšem A_FISHovi jako obvykle stačí půl slova k vystižení několika jeho vrstev. Z rozkecanějších komentářů jsou mi jedinými, které mělo smysl číst, zencitizen a JitkaCardova.) (09.03.2017)

Těsně před koncem, po devátém dílu, mi dává smysl sem napsat. Totalitní past Světa pod hlavou je před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Okamžiky, kdy mi připadalo, že se příliš uměle tlačí na atmosféru nebo hledá prostor, kam umístit nezbytnou hlášku, jsou zapomenuty, respektive je to tak, že i atmosféru se podařilo vybudovat, konstituční prvky si s divákem dohodnout, vpravit mu rozmezí normality, v níž se pohybujeme, a nechat ho přivyknout. Estetika je akceptovaná. Logika je však nevývratná od samého počátku, sbírá se a zhodnocuje všechno založené a vývoj spěje samospádem ke smrtícímu úderu. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, důsledně zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *** Zvláštní poznámkou oceňuji, jak se jim podařilo, aby se v jednotlivých dílech vedle Případů majora Zemana odrazil a v novém světle zreflektoval a připomněl i žánr české normalizační televizní kriminálky, sám o sobě děsivý kombinací moralizační tendenčnosti a záměrně vyvolávané hrůzy z existenciální nahoty a civilnosti brutální smrti a vraždění zbavených patosu i jakéhokoli vyššího smyslu (Smrt stopařek, Na kolejích čeká vrah, Vrah skrývá tvář atd.), ať už v dílech o uprchlém bláznovi, který se mstí systému, v případu Orchideje na smetišti nebo paní Martičky, až po vraždu kolegy a pokusy o útěk přes hranice. *~ (02.03.2017)

Chvílemi to trochu vázne a od hlavní zápletky by také člověk čekal o trochu více, na druhou stranu musím uznat, že mě ten seriál fakt bavil. Trojan v roli ironického SNBáka Plachého naprosto exceluje, s postavou si vyloženě pohrává a nadchne nejednoho diváka. Navíc Budař, Neužil a Bárdos nezůstávají pozadu. Jednotlivé detektivní příběhy pak samozřejmě splní očekávání českého diváka (který si na detektivky potrpí), jemuž pak zároveň nelítostně připomene, že od toho dvaaosmdesátého se tady toho zas tak moc nezměnilo. Za mě určitě milé překvapení. (31.12.2021)