Krátký film o zabíjení

Již první záběry s jemným zeleným filtrem na mrtvou krysu a oběšenou kočku za zvuků nervy drásající hudby předznamenávají velice silný, sugestivní zážitek. Temná atmosféra socialistického Polska diváka bez milosti vtáhne do filmu a nepustí ho, dokud se nespustí titulky a romantická hudba, která působí uklidňujícím dojmem po "krutém" příběhu. (15.02.2006)

Tenhle film by se klidně mohl jmenovat "O převeliké depce", protože zde není kouska pozitiva ani v tom pověstném ň. Ve výsledku ani nedokážu říct, jestli depresivněji působí bezútěšné prostředí a tehdejší před-revoluční doba, která je zde tak autentická, že mi místy nebylo moc do zpěvu; nebo skutková podstata celého snímku ve smyslu zločin a trest. Vše je tak realistické a surové až z toho jde mráz po zádech. Tohle jednoznačně nedoporučuji slabším povahám, protože vám to na náladě opravdu nepřidá... (11.03.2014)

Lewwin tu v komentáři zmiňuje "Dva muže ve městě" a tohle srovnání asi napadne nejednoho diváka. Na rozdíl od francouzského filmu si ale Kieslowski zachovává k postavám mnohem větší odstup a ani vraha ani jeho oběť nevykresluje v právě lichotivých barvách (naopak, taxikář je tu představen jako nesympatický, zlomyslný chlapík). Zatímco "Dva muži ve městě" jsou záznamem tragického osudu v jádru slušného člověka, který je k vraždě doslova dohnán, "Krátký film..." odsuzuje zabíjení jako takové. Jinými slovy - první snímek protestuje především proti trestu smrti a jeho neadekvátnímu užívání, polský film kritizuje vraždu v obecnější rovině - ať už ji páchá jedinec nebo společnost. Co se problematiky absolutního trestu týče, je Kieslowského snímek spolu s dramatem "Mrtvý muž přichází" a výše zmiňovaným filmem José Giovanniho patrně nejsilnější uměleckou výpovědí na toto téma jakou jsem kdy viděl. (11.09.2007)

Ufff, už dlouho mě žádný film nedokázal tak zdeprimovat. Trier hadr. Všudypřítomné hnusné ulice socialistického Polska. Příběh mladíka, který je odsouzen k smrti za vraždu (velmi naturalisticky zobrazenou) a jeho mladého advokáta, který si vyčítá, že ho nedokázal lépe obhajovat. Film spíš než na dialogy spoléhá na dlouhé sugestivní záběry lidského zoufalství. Režisér dosáhl svého, ale narozdíl od Krátkého filmu o lásce už to podruhé vidět nemusím...:/ (29.11.2004)

Film rozdělený na dvě části - zločinu a trestu - víceméně aplikuje dva modely snímání postav, motivované mírou empatie mezi postavami. V první polovině filmu všechny postavy víceméně křečovitě brání svůj soukromý prostor a přehnanou neochotou vyjít vstříc okolí nedovolují nikomu proniknout do něj (s výjimkou právníka a jeho přítelkyně). Do jejich bezprostřední blízkosti se tak nedostáváme prostřednictvím jiných postav, ale skrze pohled kamery, která naopak tradiční odstup od postav nedodržuje, snímá jejich tváře v nepříjemně velkých detailech a na samotný pohled je upozorňováno umísťováním jiných předmětů hned před objektiv (např. sklenice během pohovoru mladého právníka), takže jsme stále nuceni si uvědomovat nepříjemnou dotěrnost „filmu“. Naopak v druhé polovině filmu, kde jsou postavy okolnostmi nuceny spolu komunikovat napříč společenským spektrem (např. idealistický právník s vrahem), kamera zaujímá mnohem distancovanější pozici, stává se v „bordwellovském“ smyslu neviditelnou a do popředí vystupují samotné společenské konflikty, komplikující průzračně jednoduchou charakterizaci postav v první části snímku. (22.04.2007)