matka!

Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~ (18.10.2017) (méně) (více)

Sláva, nazdar! Právě jsem se vrátil z výletu. Do chlebníku jsem si přibalil spousty inspirativních rostlinných stimulantů, pár plechovek organických rozpouštědel, lepidlo na kola a několik střešních tašek z perníkové chaloupky. Někde zhruba ve čtvrtině cesty na Zen jsem utrpěl prudké náboženské prozření, doprovázené křečovitým záchvatem existenciální filozofie pro samouky s akutní psychotropní dysbalancí. Výsledkem tohoto vytržení je 1666 stran krutě sofistikovaného textu, který kdybyste si přečetli celý, proniknete do podstaty subatomární kompozice Boha a do konce života vás nepřestanou svrbět genitálie! Přináším vám proto raději jen krátký úryvek z kapitoly 42, pracovně nazvané „šroubek!“. : „Je to jednoznačně kognitivní defenestrace a bez grafitové elektrody více nezmůžu.“ pronesl s vážnou tváří ambulantní psychiatr, přičemž si krajní pravicí unaveně promnul želatinu. V ten okamžik, jako by úpěnlivě zatoužil záměrně prolomit vysokofrekvenční ticho, v dáli třikrát zakukal pelikán. „Ne, to prostě nemůže být nedostatkem Valia,“ zaječela hystericky do třetího kuku menstruační skvrna, „karmické kladivo přece nikdy neudeří do stejného prstu dvakrát!!!“ „Udeří, neudeří,“ poškrábal se rozpačitě mezi tykadly výstavní exemplář nasyceného uhlovodíku, „vždycky bylo jen otázkou času, než vyjede zdivočelý vlak z karpálního tunelu a pohledem zafixuje geotermální aktivitu.“ Mezitím dav v pozadí dokončoval již druhou mexickou vlnu a dojnice měsíce se unaveně posadila na rozvrzaný katetr. “Jsem těhotná! Análně!“ špitla nesměle a se zasněným výrazem se zahleděla rozbitým oknem na první paprsky právě vycházejícího Sborníku pomatených metafor. „To nic, má drahá,“ pousmál se osudově básník a bezděčně ji pohladil po umaštěné hlavě motoru, „když budeš hezky urputně tlačit, nakonec to neposkvrněně nastartujeme.“ „Ehm, ehm,“ zdvořile si odkašlala do probíhající konzervace lehká mozková dysfunkce, „velice nerada ruším, ale považuji za nezbytné vás upozornit, že Metanfetamin před chvíli posral vanu v prvním patře a jsem si více než jistá, že moc dobře víte, co tento jinotaj z filozoficko – psychiatrického hlediska znamená, není-liž pravda?“ „Cože???!!!“ zaznělo sborově. Ambulantní psychiatr udiveně pustil penis z ruky, básník si zklamaně zapnul poklopec, menstruační skvrna se strachy ještě více vpila do neohoblovaného prkna a dojnice nervózně nakrčila krepový papír. V nenadálé situaci zachoval chladnou zmrzlinu pouze uhlovodík, pohrdavě mávnul směrem k dysfunkci kovalentní vazbou a s alkanovým klidem suše procedil mezi hydrogenii: „Nechci být příliš transcendentní, ale myslím, že právě akorát tak nastal čas sežrat Ježíše. Je to rozhodně lepší, než mít žlučníkový kámen z broušeného křišťálu a v suterénu Mogadišo.“ … Taxi Darren vytetoval další Fontánu, zaplýtval skvělými herci a Lorenckou se stále strnule zpruzeným xichtem, které do úplného položení se do role už chyběl jen luk a šípy. Místy solidní dramatizace, inovativní kamerové vyfikundace a působivé kompozice však opět vyústily do hajzlu na hromadu narkomanských zvratků a žluklých religiózně houbičkových metaspor, přičemž zbyla jen peklotyčná psychodeliktická „sračka!“. (09.12.2017) (méně) (více)