Řím, otevřené město

V následujícím textu vyložím, proč jsou diváci – kteří film zhlédli – fašisté. Opřít se hodlám o Lévinase a kognitivismus. Prvně nastolím obě výchozí premisy a poté z nich vyvodím závěr. (i) Zatímco většina filosofů 19. a 20. století metafyziku odmítá (a zabývají se lidskou konečností), Lévinas na ni klade velký důraz. Jeho metafyzika znamená touhu po něčem „naprosto Jiném", takovém, co jsme nikdy nemohli poznat ani zažít. Bytí na světě pak funguje podle Lévinase na principu egoismu: na osvojování světa, kdy si člověk ze světa postupně tvoří svůj majetek. Hranicí egoizace světa je Druhý, Jiný - jiný člověk, Jiný, který se mi ukazuje jako Tvář. Jím nemohu vládnout, disponovat jím jako věcmi, svým majetkem, který hromadím; Jiného mohu pouze zabít, čímž před jeho Jinakostí kapituluji. Jeho jinakost je „pravá" - k Tváři mám nezrušitelnou distanci, kterou lze „překročit" pouze řečí, pohostinností. Tato Lévinasova filosofie se již příliš netýká světa a věcí, ale spíše etiky. Němci za války dobývali svět, potud snad v pořádku, ale oni chtěli dobýt i člověka, vládnout jím. (ii) Kognitivismus klade důraz na poznávací (rozumovou) stránku diváka a pomíjí stránku emotivní a hlubinou. Tvrdí, že příběh filmu si po jeho zhlédnutí rekonstruuje nezávisle na sobě každý divák trochu jinak. Špatné a hloupé filmy dle kognitivních teorií neexistují, existují jen špatní a hloupí diváci. Film jako takový, ať už kterýkoli, de facto neexistuje, je to jen sled záběrů, podstatné je, co s ním provede a jak ho uchopí divák ve své hlavě. O tom je v podstatě, a o ničem jiném, slavné zaříkávadlo syžet / fabule. (I+II) Proč je divák filmu Řím, otevřené město fašistou? Protože se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka. Pustíte-li kterýkoliv italský film Ecovi, odhalí v něm bezpočet nábožensko-kulturních signifikantů, kdežto obyčejný divák toho schopen nebude. Filmu vládnout nemůže. A přesto se o to egoisticky snaží. (25.07.2009)

Jeden ze 100 nejlepších válečných filmů (z doby po r. 1900) - 100 Greatest Post 1900 War Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (08.07.2010)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Z počátku pro mě nudné k zalknutí, a měl jsem i problém orientovat se v postavách. Postupně si mě ale ten film svým způsobem získal na svou stranu, a na konci už jsem byl skutečně napnutý, jak to dopadne. Milník v dějinách filmu to je bez debat a historickou hodnotu to má rovněž, takže jsem nakonec rád, že jsem to mohl vidět. Dodávat k tomu cokoli dalšího je zbytečné, když vše podstatné už bylo řečeno v komentáři Mattyho. (08.03.2017)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)