Řím, otevřené město

na to, ze som dieta modernej kinematografie, tak taketo kusky ma dokazu potesit....v centre diania je don pietro, kt. nie je ziaden zivot lahostajny ci uz je je to fasista alebo partyzani a je hrdinom rima...velmi pekne je stavany dej, rozdeleny do dvoch casti...v prvej prevlada skor taka psychologizacia postav, zoznamovanie, a v druhej to uz graduje ako sa patri...no a koniec ma dostal...take vyvrcholenie by som necakal...co viac? cekuj program stv2 ci ct2 a davaj ho pred TV... (31.05.2007)

Neorealismus v té nejčistší podobě... Žádní umělí hrdinové a vykonstruovaná zápletka, nýbrž syrová realita bez příkras. Rossellini ukazuje životní osudy prostých lidí, jejich nezlomnou vůli a touhu po svobodě. Téma se sice úzce dotýká konkrétních lidí v konkrétním městě, ale je všeobecně platné a kdyby v názvu filmu nebyl uveden Řím, mohl se dost dobře děj odehrávat v protektorátní Praze nebo někde jinde... Snímek obsahuje řadu silných momentů (mj. smrt Piny před očima jejího syna, mučení zatčených, poprava kněze) a vlastně strhne divákovu pozornost od počáteční gestapácké prohlídky až po závěrečnou exekuci Dona Pietra. Anna Magnani v roli Piny podává úžasný výkon. (19.05.2006)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)

Moje další zabrousení do řekněme starověké Evropské filmové tvorby tentokrát úplně nevyšlo. Ne že by tenhle film neměl silné téma a nebyl i celkem divácky srozumitelný, ale pořád jsem se do toho nemohl dostat. Rušila mě spousta těch typicky uječených a hysterických Taliánů a ani k hlavním postavám se mi nepovedlo si vybudovat nějaký extra sympatie. Navíc celkem useknutý a z mého pohledu neuspokojující konec tomu taky nepřidal, ale může být samozřejmě i vzhledem k hodnocení chyba na mojí straně příjmu což je dost možný a nevylučuji to, ale to bohužel na mým celkovým dojmu nic nemění.45% (22.06.2024)

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. (19.05.2006)