Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Ubaldo ArataHudba:
Renzo RosselliniHrají:
Aldo Fabrizi, Anna Magnani, Marcello Pagliero, Nando Bruno, Maria Michi, Harry Feist, Giovanna Galletti, Eduardo Passarelli, Amalia Pellegrini (více)Obsahy(1)
Několik měsíců před válkou doslovně diktoval Rossellinimu a Sergiovi Amideovi jeden z vůdců partyzánského odboje jak den po dni probíhaly boje připravující osvobození Římu. Zanedlouho potom se filmaři rozhodli v troskách rozbombardovaného města natočit jeho příběh - Řím, otevřené město (1945). Ataliéry byly zničené, tak se natáčelo na autentických místech a na ukořistěný materiál od Němců. Centrem příběhu se stal osud kněze Dona Pietra, který financuje protifašistickou buňku v době, kdy nacisté svrhli Mussolliniho režim. Dalšími členy jsou komunista Manfredi a typograf Francesco. Manfrediho snoubenka Marina jejich činnost vyzradí gestapu a začíná dramatický souboj vrcholící obětí kněze i komunisty. Roberto Rossellini (1906-1977) využil svých zkušeností z dokumentaristické tvorby a vytvořil klíčové dílo italského filmového směru zvaného neorelismus. Napjatá atmosféra německé okupace a přiblížení sociální mizérie obyvatel činžáků v Otevřeném městu nezapře genialitu tvůrce specializujícího se na zachycení člověka v jeho přirozeném prostředí. (Martin Jiroušek) (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (81)
Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. ()
Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. ()
Asi jsem si to ani nechtěl připustit, ale ten neorealismus má něco do sebe. Kamera, která zde zabírá dění, je neskutečně přirozená a neuhýbá ani před momenty, které mají i po tolika letech stále co říct. Hlavně proto, že se jedná o momenty velmi emotivní. Závěr jich nabízí hned několik, ale nejen kvůli němu stojí za to snímek zhlédnout. Itálie se dostala na koně. Hlavně filmově. ()
Roberto Rossellini byl velice rychlý. Myslel jsem, že podobné filmy vznikaly až s několikaletým odstupem, ale on začal točit ještě během osvobozování Říma. Film je velice silný, ale pokud to má být jeden ze základních neorealistických filmů, tak zas natolik výborný mi nepřišel. Ale co já vlastně vím o neorealismu...? ()
Pokusím se trochu přiblížit, o čem je sedmdesát minut filmu: Nějaká skupina lidí žije celkem v pohodě v nějaké cimře, když tu najednou dovnitř vtrhne gestapo a všechny odvleče, případně rovnou zastřelí. Střih. Děje se něco hodně podobného. Střih. A zase nějaká cimra plná ustrašených lidí a zase gestapo. V poslední půlhodině se teprve začne něco dít a film začíná být napínavý. Ale to je na můj vkus až moc pozdě. Hodně lidí se tu ohání datem vzniku a opravdu na tom něco bude. Ve čtyřicátém pátém to musel být vážně docela nářez, ale od té doby byly natočeny stovky filmů a napsány stovky knihy, které nacismus ukazují daleko drsněji. A Řím se tak stal průměrným vyprávěním o tom, že nacisti byli zlí, což je (z dnešního pohledu) trochu málo. ()
Reklama