Muž, který věděl příliš mnoho

Jedna soukromá hvězdička je za několikrát zmiňovanou fantastickou Albert Hall a dokonalému naplnění průpovídky "hudba je mocná zbraň". Její výběr tentokrát úzce souvisí s původní verzí filmu z r. 1934, tak se nebudu moc pozastavovat nad tím, že pro danou potřebu by se určitě našly i účinější kousky. Výborný thriller. (11.05.2007)

Když se dohromady dají jména Hitchcock, Stewart a Hermann, výsledek je jistý. Muž, který věděl příliš mnoho rozhodně patří do zlatého fondu všech těchto osobností. Díky zajímavému příběhu film zaujme již v úvodu a když přijmete pravidla hry, tak vás nepustí až do konce. Jeko geniální zde beru organické propojení filmu a soundtracku, kdy hudba není jen doprovod, ale přímo hybatel děje. Při geniálně zfilmovaném koncertě při Albert Hall nejen doprovází konání postav, ale taky je přímo určuje. I díky úžasnému střihu, patří tato pasáž k tomu nejlepšímu co kdy Hitchcock natočil. (05.09.2011)

3/10 Vyjma pekneho Marockeho zacatku to opravdu nestalo za moc - docela me otravovala ta tolik vyzdvihovana hudba i ta oskarova pisnicka - povysit jakysi hudebni doprovod nad scenar, to ja docela silna kava. Mimochodem, jestli nekdo tvrdi, ze je to lepsi nez original z 1934, tak to je ulet. Jenom sislajici Stewart to zachranuje, ale jinak je to opravdova slabota az na par peknych zaberu... (20.01.2008)

Samotný příběh ... no dobře ... Konec konců není tak důležitý. Příběh u Hitchcocka je jen prostředí jako bouřlivé moře nebo spíše jako tůně se zákeřnými víry, do které režisér vrhá své hrdiny a sleduje jejích zápas. Duchaplný zápas. Vytrvalý a do vítězného konce. Zcela podle klasických Dickensových děl - dobro vítězí, zlo je potrestáno, slušnost, trpělivost a píle jsou odměněny. Můžeme se dnes mnohým naivitám smát, ale umění vyvolat zvědavost, očekávání a sympatii nebo aspoň dopřání kladným hrdinům - toto umění snad nikdo Hitchcockovi neupře. ___ Muž a žena, kteří věděli víc, než měli, a jejich skoro špionážní "dobrodružství" více méně prošlo kolem mne, ale hudba, která naplňovala Royal Albert Hall - stíny, závěs, tváře, notový part, hlaveň pistole včetně vrcholícího trojakordu křik-činely-výstřel, a ta hudba, co stoupala po schodech do pater, vykračovala chodbami a klepala na zavřené dveře - to bylo tak geniální, že míň než čtyři dát nejde. (11.07.2011)

Film, který je napínavý skoro dvě hodiny v kuse? To mě teda podržte! Opravdu dílo zkušeného profesionála. Není tu ani jedna scéna, která by byla navíc a celé dvě hodiny pro mě bylo potěšením na tento film koukat. Lze namítnout, že film měl skončit už velkolepou scénou v Albert Hall, ale zas taková chyba to není. Byli bychom připraveni o krásný moment světové kinematografie - Doris Day sedí u klavíru, pláče a zpívá Qué Sera, Sera, aby zachránila své dítě. Jako u většiny Alfredových filmů - nemám jedinou věc, na kterou bych si mohl stěžovat! (15.12.2009)