Milenci v roce jedna

Zacatecni dobove zabery dobre umocni atmosferu konce druhe svetove valky, kde se zacina odehravat milostny vztah mlade dvojice s odlisnym osudem. Film je misty hezky poeticky a je doprovazen doslova nadhernou hudbou Karla Marese. Vancurova se sve role ujala skvele, potesi i sympaticky Preiss. Asi nejlepsi Balikuv film. (08.05.2012)

Úspěšný, byť ne zcela špičkový pokus o ztvárnění příběhu z prvních týdnů a měsíců svobodného života, jak jej žily a prožívaly desítky tisíc tehdejších mladých lidí, dnešních rodičů a prarodičů současné starší a střední generace, poskytl velmi dobrou startovní příležitost dvěma nadaným protagonistům tehdy nastupující mladé herecké generace. Samozřejmost ztvárnění může vést k poněkud ukvapenému soudu o mělkém uchopení i vyznění PŘÍBĚHU. Existují-li takové výhrady, postačí srovnání s většinou současné produkce, abychom se vrátili velmi rychle do skutečnosti. Tendenční se pak poměrně rychle stane zajímavým a podnětným. (23.05.2010)

Film vystihuje část atmosféry ve společnosti v době, kdy byl natáčený. Zážitky v války na jedné straně a potřeba se s nimi vyrovnat (M. Vančurová), touhy a cíle pozemské na druhé straně, kolem kterého jen válka, a její traumata šla (mladý režisér V. Preiss).***Rozhodně nejde o film, který by byl špatný, ale po změně režimu je třeba najít ty osoby, co za špatnost minulého režimu mohli, zde režisér Jaroslav Balík, ale skoro vždy to dělají lidé, kteří jsou pasivní v každé době, ale s velkou potřebou někoho lynčovat, ačkoli jim podstata života a mechanismus společnosti neustále unikají. Chyby vidí u druhých, sebe z nich vyjímají. Tak to bylo a i bude.***A ještě je třeba dodat, že film byl nominován na Oskara, což je nepochybně velký úspěch. (18.09.2011)

Možná i trochu autobiografický počin páně Balíka z dob těsně po osvobození překvapí hned dvěma zvláštnostmi. Normalizace v sedmdesátých letech běžela na plné obrátky, ale stoupenec režimu točí spíš intimní snímek, který pouze rámují historky o sociální nespravedlnosti za buržoustů. zajímavé a vlastně z dnešního pohledu i milé. Na stranu druhou má snímek obroušené hrany i stran vyrovnávání se s dobou okupace, a to je docela myslím i škoda, tady naopak mohl režisér i přitlačit na pilu. Průměrný zážitek šperkuje jen krása  Marty Vančurové, což vystačí ale jen na silnější trojku. (28.06.2024)

“Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.“ - Shakespeare. Něžný příběh obyčejné lásky v neobyčejné době. Nebylo to špatné, to rozhodně ne. Uvěřitelný příběh. Takový nenápadný, klidně plynoucí. Až moc klidně plynoucí na onu vypjatou dobu. A nezanechal žádnou stopu. I když, ne tak zcela. Marta Vančurová opět předvedla, že je jednou z našich nejcivilnějších hereček. Co dokáže ona zahrát jediným pohledem, na to jiným nestačí celý herecký rejstřík. Pavel Krofta, hlavní hrdina, ten se ovšem Viktoru Preissovi příliš nepovedl. Nerada to říkám, ale tak trochu připomínal Troškovy rozjuchané kladné hrdiny s úsměvem falešným jako pětník. To nadšení pro život se mu nějak těžko věřilo. Problematickou složkou filmu byla také hudba. Komorní, romantické klavírní nebo cembalové party, ty ještě šly. Sedmdesátkový jazzík se však do poválečné atmosféry naprosto nehodí a celé stavbě podkopává základy. Celkově se jedná ale o příjemný film, jímavý příběh, který ovšem nijak zvlášť za srdce nevezme. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (09.06.2015)